který tehdy poprvé vynesl syrské baasisty k moci, ovšem netřeba hledat. Vysocí syrští důstojníci, kteří s naší armádní delegací jednali o dalších nákupech vojenské techniky, si jen prohodili místa a nadále prokazovali Čechoslovákům veškerou pozornost. Naši generálové ale dali přednost rychlému návratu do vlasti.72 Vojenský výbor, který převrat zorganizoval, se dočkal zasloužené odměny. Asad byl hned druhý den povýšen na majora a jmenován náčelníkem letecké základny v Dumajru. Koncem roku 1964 se stal velitelem celého vojenského letectva. Zbývající členové pětice se podělili o další klíčové funkce v armádě a bezpečnosti. Saláh Džadíd, nejvýraznější osobnost z pětice, se nechal jmenovat náčelníkem štábu syrské armády. Nový režim, přestože vojenský a převážně baasistický (dvacetičlenná Národní rada revolučního velení, která převzala moc, se skládala z dvanácti baasistů a z osmi násiristů a nezávislých), se tehdy ještě opíral o širokou základnu různých sil, nikoli tedy převážně o příslušníky menšinových konfesí. Těšil se i podpoře sunnitů, převážně těch z Hauránu a Dajr Az‑Zoru. Předsedou rady a posléze i premiérem se stal sunnita z Hamy generál Amín Al‑Háfiz. Z bezprostřední blízkosti, ale přeci jen poněkud ve stínu, ho z pozice místopředsedy rady hlídal Muhammad Umrán, nejstarší člen vojenského výboru z Káhiry. V revoluční radě nebyli žádní odborníci národohospodáři nebo teoretici. Proto socializační opatření, která rada začala pod vlivem radikalizovaných nižších středních tříd, marginalizovaných menšin a přehlíženého zbídačeného venkova prosazovat, měla často chaotický charakter. Bylo nicméně zavedeno státní plánování, znárodněny větší podniky a většina zahraničního obchodu. V maloobchodě, ve stavebnictví, v cestovním ruchu a v malém průmyslu přitom obecně mohlo soukromé podnikání – na rozdíl od tehdejšího Československa – nadále existovat. Vláda prosazovala princip, že půda bude dána tomu, kdo ji obdělává. Městské, převážně sunnitské vrstvy ovšem chápaly takovýto socialismus jako revanš, jako válku, kterou venkov vyhlásil městu. V roce 1964 se baasistická vláda pokusila kolektivizovat venkov, což přirozeně popudilo bohatší část venkovského obyvatelstva. Toho využilo 72
ZÍDEK, P. – SIEBER, K., c. d., s. 278.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290824