Problematická láska matky země
97
valy většinou za městem (tak je tomu i v případě Viléma)107 na pahorku s hlínou, do níž se krev běžně vsakuje. Prohlášení, že krev Viléma se do země nevsakuje, je neočekávané, překvapující, šokující, protismyslné, paradoxní. A o tento paradox a překvapení s ním spojené Máchovi jde.108 Chce čtenáře šokovat a tím dovést k hlubšímu dojmu či hlubší myšlence: Nejprve se vztáhne k dobově běžné představě, že země je matkou člověka. A poté, co tuto představu tím, že s ní pracuje, přijme zdánlivě za svou,109 ji nakonec v okamžiku, kdy se čtenář s ní ztotožní, neguje, aby prohlásil opak: vsakují (nafta…). Krev se nevsakovala pouze v případě, že jí bylo mnoho nebo půda byla udusaná, např. na bojištích, což ovšem není Vilémův případ. 107 „Teď z mala města bran vojenský pluk vychází, / povolným krokem on zločince doprovází…“ (verše 527–528)
Příkladem na jiné rovině může být paradoxní věta mladého cikána: „‚…a otec můj zavraždil otce mého!‘“ (Cikáni 232). 108
109 Přesněji řečeno, Mácha tuto myšlenku v jiných svých dílech přijímá za svou a matce zemi přičítá soucit s jejími dětmi: „Nešťastná zemi, hrob mne s tebou sloučí a nový opět v změněné na tebe mne vyvede postavě život, já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a přece jako bys nevěděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá; – nešťastná zemi, nešťastná matko, ty hluboko cítíš žal nesmírný tak nesčíslných tvorů tvých, a přec nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; náš, jednotlivých tvorů jednotlivý jest žel, lůno tvé nám vrátí poklid, tvůj všeobecný nezná ukončení žádného.“ (Návrat 120) V Máji polemizuje tedy Mácha sám se sebou, uvedenou představu poetickými prostředky reflektuje a zkoumá meze metafory (analogie) matky země co do její věcné (poznávací) hodnoty. Je třeba si však všimnout, že již v próze Návrat má problém, jak uchopit cit matky země: na jedné stra
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290822