98
SÍLA NICNEDĚLÁNÍ
náhoda, že se setkáváme zrovna dnes. Sofie má velmi specifický hlas, jemný a hluboký. Po návratu z Izraele napsala knihu Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu. Trvalo jí to rok. „Byla jsem moc šťastná, když jsem ji psala!“ říká sestra Sofie a popisuje ji jako svou první „opravdovou knihu“. Sledovala židovský rok svátek po svátku, slavnost po slavnosti. Všimnu si, že používá slovo „flow“, které tu dobu vystihuje. Mluvíme chvíli o tom, že se její kniha vlastně zrodila z velké únavy, a sestra Sofie říká, že by sama sebe dřív popsala jako „supervýkonnou“ bytost. Skutečně zajímavá informace nakonec zazní jen tak mezi řečí. Sestra Sofie vypráví, že už několik let se chtěla víc věnovat psaní, ale pořád to odkládala, protože na to „neměla čas“. Jako by nám ona supervýkonnost bránila v tom, co opravdu chceme. Sofie se určitě věnovala samým důležitým a správným věcem, ale když si přečtete její knihy, spatříte člověka, který je ve svém živlu. Došlo by k tomu, kdyby bojovala dál? Vznikla by ta kniha, kdyby to nehodila za hlavu a nepřestala se snažit? „Když jsem se zastavila,“ pokračuje sestra Sofie, „přišla nová forma tvořivosti, jako důsledek činnosti, která mě nevyčerpávala, ale naplňovala. A psaní, které se postupně dralo na svět, mi připadá mnohem přínosnější než spousta věcí, které jsem dělala dřív.“ Kniha Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu vyšla v roce 2009 a od té doby sestra Sofie píše. Následovala kniha Stvořil je jako muže a ženu, úvod do teologie těla, a nedávno přibyla autobio grafická Stairway to Heaven.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290750
99
SÍLA NICNEDĚLÁNÍ
Ale začalo to odpočinkem. A přineslo to plody, teprve když únava Sofii přemohla. Sestra Sofie se z Jeruzaléma vrátila v červnu 2007. Od té doby uplynulo šest let a já se ptám, jestli z toho něco přetrvalo? Dokázala své zkušenosti přenést do života v Rögle, zejména svěcení šabatu, které tak lyricky líčila během svého pobytu v Izraeli? „To hlavní se stalo v mém srdci…“ říká sestra Sofie a popisuje spíš přetrvávající pocit a atmosféru, než že by se snažila něco konkrétního přenést do kláštera, kde se odjakživa dbá na týdenní rytmus a odpočinek. „Když přemýšlím o šabatu, nemyslím tolik na odpočinek, jako spíš na…“ Chvilku hledá přesný výraz a pak pokračuje: „… na naplnění! Může nám snadno připadat, že den odpočinku je jakási prázdnota, přitom přináší takový pocit naplnění. Takže ve mně nejvíc přetrvává vzpomínka na vnitřní bohatství a naplněnost.“ Uvažuji nahlas a hledám styčné body v někdy těžko pochopitelných textech o šabatu. Vítání šabatu jako královny v místnosti, kde se koná hostina, přítomnost přisluhujících andělů a duše navíc, pro kterou se symbolicky prostírá, a konečně po okraj naplněný pohár, nejvyšší symbol dokonalosti života. A možná i Ježíš jako Pán šabatu? Mohlo by tím smyslem být zdůrazňování naplněnosti, toho, že odpočinek přichází jako přítel, jako osoba, a díky němu je hostina, soužití a potažmo i život bohatší?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290750
100
SÍLA NICNEDĚLÁNÍ
Sestra Sofie mi každopádně neodporuje. Kromě úvah o naplněnosti během našeho rozhovoru vykrystalizují dvě věci. Zaprvé jak je důležité, aby všechny dny nebyly stejné, aby se jeden den v týdnu od ostatních lišil, a zadruhé jak nepostradatelný je pro nás pevný řád. Den odpočinku byl pro sestru Sofii důležitý už dlouho před jejím pobytem v Izraeli, ale během roku, který tam strávila, jeho význam ještě zesílil. I když se jí to pokaždé nepodaří, snaží se o to, aby v neděli nezapínala počítač. Jenže v neděli chodí do kláštera hodně lidí, ať už jednotlivě, nebo ve skupinách, a není to vlastně den odpočinku. Musí se zařídit spousta věcí a občas je na počítači potřeba vytisknout přímluvu nebo text k bohoslužbě. A protože neděle je částečně pracovním dnem, i když je to den bohoslužeb, ten odlišný den připadá na pondělí. A rozdíl je to výrazný. Sestry se samozřejmě sejdou „k několika málo společným modlitbám“, ale bez doprovodu nástrojů a zpěvu. Co se jindy zpívá, se v pondělí jen čte, sestry se stravují odděleně, ranní chvály se podle liturgie hodin každá pomodlí sama a mluví spolu jen v nutných případech. Sestra Sofie vypráví, že když se toho dne modlí sama, používá hebrejskou Bibli a recituje žalmy nahlas v hebrejštině. Když se ptám proč, odpoví mi: „Je to radostné, a fyziologie prokázala, že když děláme radostné věci, něco se v nás děje. Něco se buduje.“ V pondělí ráda píše. „Beru to jako oddech,“ říká a já poukážu na to, že to přece je naprosto v souladu s duchem šabatu. „Přesně tak!“ přisvědčí. „To je právě šabat! Dělat radostné věci.“
Ukázka elektronické knihy