J .
PAT T E R S O N
&
M . S U L L I VA N
•
JA S N Ý
C Í L
Když jsem se ráno probudil ve svém pokoji v hotelu Plaza, moje první myšlenky patřily profesorce umění. Vybavil jsem si ji, jak se předchozího večera smála v restauraci a pak vystoupala po schodech ke dveřím svého domu, usmála se, jako bychom už měli společné tajemství, a pověděla mi, že mám hezké oči. Pověděla mi už tohle nějaká žena? Jestli ano, nepamatoval jsem si to. A nebylo to jedno? Michele se moje oči líbily a na ničem jiném nezáleželo. Proboha, byla neuvěřitelně pohledná a mimořádně chytrá a tvůrčí. A přesto se nezdálo, že by se brala příliš vážně. Zdála se být uvolněná, spokojená sama se sebou, bezproblémová, člověk, se kterým si přejete trávit čas. Ve tmě svého pokoje v Plaza Athénée jsem se usmíval jako blázen, posadil se v posteli a rozsvítil. Neměl jsem šanci opět usnout a vzhledem k mé trapné puberťácké rozjařenosti mi bylo jasné, že budu jenom sedět a myslet na ni, dokud nepřijdu na práci, které bych se v tu časnou hodinu mohl věnovat. Nic mě nenapadalo, dokud jsem si neuvědomil, že doma je teprve devět večer. Popadl jsem mobil a vytočil Justinino číslo. Poslouchal jsem, jak její telefon dvakrát zazvonil, než odpověděla: „Právě jsem na tebe myslela, Jacku.“ „Opravdu?“ „Nevím přesně proč, ale poslední dobou tě nemůžu pustit z hlavy,“ pokračovala. „Tak jak se ti daří? Měl jsi štěstí s Kim Kopchinskou? Del Rio mi pověděl, že zaplatila kartou v jedné restauraci v Paříži.“ Popsal jsem jí celý svůj bláznivý den, to, jak jsem ztratil Kim, uviděl mrtvolu ředitele opery, objevil tajemství jeho podkrovního hnízdečka, prohlédl si koláž Michele Herbertové. Dal jsem si pozor, abych ji příliš nevychvaloval kromě 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290612
J .
PAT T E R S O N
&
M . S U L L I VA N
•
JA S N Ý
C Í L
zmínky, že je chytrá. Rozhodně jsem nehodlal blábolit o její kráse a vtipu. Místo toho jsem kladl důraz na její myšlenky, davy sledujících na sociálních sítích a víru, že tag AB-16 namaloval někdo, kdo studoval pod nějakým mrtvým taggerem nebo ho napodoboval. Potom jsem popsal scénu v Open Café, to, jak jsme už skoro dopadli Kim Kopchinskou, přestřelku, která následovala, a její útěk. Ani slovem jsem se nezmínil o večeři, nejlepších hranolkách na světě ani faktu, že se té výtvarnici líbí moje oči. „Zdá se, že si užíváš spoustu zábavy,“ řekla. „A tahle Michele Herbertová bude asi pozoruhodná žena.“ „Hm,“ řekl jsem. „Jo, je milá.“ „Aha,“ pronesla významně Justine. „Ty si nedokážeš odpustit analyzovat každé slovo, viď?“ osopil jsem se na ni. „Zdá se, že je možné dostat terapeuta z jeho místnosti s pohovkou, ale stále bude uvažovat jako terapeut.“ „Hm,“ řekla. „Jak je na tom Sherman?“ zeptal jsem se. „Udržují ho v hlubokém umělém spánku,“ řekla Justine. „Tvrdí, že může trvat několik dní, než otok zmizí natolik, aby ho mohli probudit. Ráno se tam chci zastavit.“ „Podle všeho si tam dobře vedeš i beze mě.“ „Sestavil jsi schopný tým,“ poznamenala. „Měl bys být spokojený.“ „Jo, jsem štěstím bez sebe,“ řekl jsem. „Duben. Paříž. Záhad až nad hlavu.“ „Přátelství se slavnou francouzskou výtvarnicí,“ dodala. „To taky,“ připustil jsem. „Musím jít. Zavolám zítra.“ „Tak jo.“ Ukončil jsem hovor a přemýšlel, co jsem řekl nebo jaký tón jsem použil, že jsem přiměl Justine zaměřit se tak rychle 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290612
J .
PAT T E R S O N
&
M . S U L L I VA N
•
JA S N Ý
C Í L
na Michele Herbertovou. Bylo to, jako by měla emocionální radar nebo něco takového, vrozený cit, který z ní dělal tak dobrou psycholožku pro úřad losangeleského státního návladního a vyšetřovatelku v Private. Osprchoval jsem se, zavzpomínal na Michele a přišlo mi milé, že mě celý večer nezkoumala, nesnažila se přijít na to, co na mě platí nebo jaké staré rány se snažím skrývat. Cítil jsem se s ní dobře a přirozeně a zapřisáhl jsem se, že neodjedu z Paříže, aniž bych se s ní znovu nesetkal.
Kapitola 32 Sjel jsem dolů na snídani. Jakmile se výtah otevřel, díval se na mě ten velký, holohlavý osobní strážce saúdské královské rodiny, mluvící s texaským přízvukem. Přikývl. „Pane Morgane.“ „Vy znáte moje jméno?“ „Známe každého, kdo tady bydlí.“ „Jak se jmenujete vy?“ „Randall Peaks.“ „Nehledáte práci, Randalle Peaksi?“ „Nemyslím, že si mě můžete dovolit.“ „Nejspíš ne. Můžu si dojít na snídani?“ „Jenom se nepřibližujte k princeznám a všechno bude v pořádku.“ „Také královská rodina nepoužívá saúdské osobní strážce?“ „Pár ano,“ odpověděl. „My ostatní pracujeme na smlouvu.“ „Jak dlouho pro ně děláte?“ „Sedm let,“ řekl Peaks, když výtah za mnou cinkl. „Přeju hezký den, pane Morgane.“ 100
Ukázka elektronické knihy