Studiu pozoruhodných spisů z káhirské genízy se celý život věnoval Shelomoh Dov Goitein, autor šestisvazkového díla A Mediterranean Society: The Jewish Communities of the Arab World as Portrayed in the Documents of the Cairo Geniza, 6 svazků, Berkeley: University of California Press 1967–1999. Zde zmiňovaný dokument autor zařadil do knihy Letters of Medieval Jewish Traders, č. 79, Princeton: Princeton University Press 1973, s. 335–338, z níž jsou čerpány všechny detaily aféry s výjimkou hypotézy o možném etiopském původu Sáfiho. Skvělý článek o vzniku prvních přístavů na pobřeží Súdánu v Rudém moři napsal Tim Power: The Origin and Development of the Sudanese Ports (Aydhāb, Bādi‘, Sawākin) in the Early Islamic Period, Chroniques Yéménites 15 (2008), s. 92–110, a rovněž Jean-Claude Garcin: Transport des épices et espace égyptien entre le XIe et le XVe siècle, Actes des Congrès de la Société des historiens médiévistes de l’enseignement supérieur public, 7. kongres (Rennes), 1976, s. 305–314; jde o studii o postavení Ajdhábu na obchodní mapě Egypta v dobách středověku. Zprávami z cest do Ajdhábu se zabývá G. W. Murray: Aidhāb, The Geographical Journal 68, č. 3 (1926), s. 235–240, a nověji také David Peacock a Andrew Peacock: The Enigma of ‘Aydhāb: A Medieval Islamic Port on the Red Sea, International Journal of Nautical Archaeology, 37, č. 1 (2008), s. 32–48. Pro tuto stať autoři sestavili stručný soupis dostupné dokumentace a navrhli lokalizovat ajdhábský přístav asi 20 km jihovýchodně od hlavního sídliště. Tento názor však čeká na potvrzení, zkoumání satelitních snímků terénu to neumožnilo. K tzv. kárimu viz zejména S. D. Goitein: New Light on the Beginning of the Kārim Merchant, Journal of the Economic and Social History of the Orient 1 č. 2 (1958), s. 175–184. Zatím poslední shrnutí poznatků k tématu publikoval Éric Valet: Arabie marchande. État et commerce sous les sultans rasūlides du Yémen (626–858 / 1229–1454), Paris: Publications de la Sorbonne 2010, s. 471–539. Autor nezpochybňuje výraz karim coby označení každoročně vypravovaných konvojů lodí na cestu mezi Egyptem a Adenem, ale spojuje výraz s plavební sezonou. Ibn Džubajr navštívil Ajdháb v r. 1183. Kompletní popis jeho cesty vydala francouzsky Paule Charles-Dominique: Voyageurs arabes, Paris: Gallimard: La Pléiade 1995; zde použité výňatky se nacházejí na s. 102–104.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290577
Kapitola 16
SIDŽILMÁSA, KŘIŽOVATKA NA KONCI SVĚTA Jihovýchod Maroka, 12.–14. století
Juda ben Joseph ha-Kohen je hlavou káhirských židovských obchodníků. V roce 1145 se nachází v hodně prekérní situaci. Po útoku pirátů, z něhož neznámo jak vyvázl životem, ho potkáváme v Gudžarátu ve městě Bharúča (též Bharuch) na severozápadě Indie, bez uloupeného nákladu zboží a přirozeně bez peněz. Dopis, který mu přichází, jako by byl seslán z nebe: Bůh utrpěnou ztrátu nahradí. V případě potřeby, píše odesilatel, může si Juda půjčit zlato od jednoho důvěryhodného člověka ze sousedství. Možná ho potěší, že peníze z prodeje hedvábí, které mu patří, posloužily k nákupu pepře. A ještě poslední, leč nemalá útěcha: Juda je vyzván, aby neprodleně odplul do Mangalúru, kde na něj čeká loď pendlující mezi Indií a Adenem. Autorem těchto uklidňujících vět je rejdař jménem Mahrúz ben Jakob. Nutno dodat jednu důležitou okolnost: Judah je manžel Mahrúzovy sestry. V židovských rodinách, které se věnují obchodnímu podnikání ve velkém, mohou totiž pomoc a služby konzulárního typu poskytovat pečlivě sjednané manželské svazky. Sestra Judy ben Josepha ha-Kohena je provdaná za představitele židovských obchodníků v Adenu. Judova přezdívka „Sidžilmásan“ (Sidžilmásí) zřejmě naznačuje, že se její nositel narodil v Maroku, jistě proto, že podobný typ manželství uzavřel již jeho otec, byť v nejzápadnějším koutu Afriky. Hlavními opěrnými místy na hlavní podélné ose mezinárodního obchodu židovských kupců byly tehdy Sidžilmása, Káhira, Aden, Mangalúr. Sidžilmása – zaslouží si tato osada postavená v palmovém háji na jihovýchodě Maroka vůbec srovnání s nejslavnějšími přístavy a překladišti své doby? O tom bychom mohli pochybovat, kdyby se Ibn Battúta, nejproslulejší z arabských cestovatelů středověku (viz kap. 26, 29), o Sidžilmáse, kde r. 1351 pobýval, v tomto smyslu nezmínil. Byl ubytován u místního právníka, jistého Abú Mohammada al-Bušrího, a ve svém díle uvádí, že se v minulosti setkal s právníkovým bratrem v Číně, přičemž 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290577
poněkud pateticky dodal: „Jak daleko ti dva bratři od sebe žili!“ V této souvislosti nevadí, že Ibn Battúta zřejmě ve vnitrozemí Číny nikdy nebyl: k setkání mohlo dojít v Qandžáfu, městě ležícím v pobřežní nížině nedaleko Kantonu. Bratr, který do Indie přibyl jako mladík se svým strýcem, založil svůj obchod v osadě mezi muslimskými kupci a učenci a stal se tu bohatým a respektovaným mužem, v očích cestovatele o to úctyhodnějším, že cestovateli daroval čtyři otroky – dva muže a dvě ženy. Nemáme formálně potvrzeno, že bratři udržovali obchodní spojení, ale z hlediska logiky je to pravděpodobné: jeden sídlil v Maroku při odbytišti zlata, druhý v Číně při odbytišti hedvábí. Když velké obchodní firmy, židovské i muslimské, usadí jednoho z členů rodiny v Sidžilmáse, tak jistě proto, že se to vyplácí. Od konce 9. století, kdy se z důvodů vysokého bezpečnostního rizika uzavřela trasa spojující řeku Niger s horním Egyptem, až do konce 14. století, kdy se začaly upřednostňovat osy protínající centrální Saharu, se vydává vetšina karavan na velký pochod právě ze Sidžilmásy: padesát dní „přes pustiny a pouště“, 1800 kilometrů vzdušnou čarou od předsaharských savan do vyprahlého Sáhelu. Právě do Sidžilmásy se karavany vracejí s náklady zlata a zástupy otroků. V 10. století za časů al-Mas‘údího a Ibn Hawqala tu razí denáry* ze všeho zlata přivezeného z černé Afriky a Sidžilmása tehdy platí celou polovinu daně uvalené fátimovskými panovníky na území Maghrebu. Nevíme, kdy tato osa vznikla, možná vznikala postupně od poloviny 8. století. Tušíme ale, kolik bylo zapotřebí odhodlání riskovat, vytrvalosti, podnikavého ducha, kolektivní organizace i soudržnosti, než se úrodná pastvina, na niž zanátští kočovníci přiháněli v sezóně svá stáda, proměnila v pouštní přístav, a to přístav mezinárodní, vybavený vším potřebným pro řízení transsaharské dopravy i sociální strukturou. Těmito talentovanými lidmi, díky nimž se neuvěřitelně pozvedla úroveň tohoto saharského finis terrae, konce světa, který se stal předmostím nových břehů, jsou muslimští sektáři a židé, kteří osadu dokázali zkultivovat i přes své postavení na okraji společnosti. V období 8.–10. století zde tedy funguje propojený systém, v němž Berbeři sekty cháridža (viz kap. 5) organizují obchod mezi Sidžilmásou a Sáhelem a židé zase obchod mezi Sidžilmásou a Středomořím. Vzájemná tolerance odlišných náboženství, která se podmiňují a doplňují, však nepřežije nástup sunnitské ortodoxie v 11. století, ani excesy náboženského fanatismu v dalších staletích (viz kap. 32). 100
Ukázka elektronické knihy