Přestože bylo kritérium výběru respondentů změkčeno tak, že jsem žádala o rozhovor nejen lidi se suicidiálními ideacemi, tendencemi či pokusy, ale také lidi, kteří přes všechnu poskytnutou péči vyjadřují beznaděj a smutek a kteří mohou případně i uvažovat nebo jednat sebevražedně, ukázalo se, že nikomu z interviewovaných sebevražedné téma nebylo cizí. Pouze jedna žena sebevražedné myšlenky negovala, od personálu domova pro seniory jsem však slyšela, že nejednou mluvila o tom, že „to sama skončí“. Všichni ostatní respondenti znali a zakusili suicidiální myšlenky, každý z dotázaných je potvrdil a někdo obšírněji, někdo naopak zdrženlivěji objasnil, v jakém kontextu se vynořily, kdy byly nejintenzivnější, zda a jak byly překonány, jestli a kdy suicidiální fantazie znovu přicházejí. Poté, co byl výzkumný soubor rozšířen o dalších šest seniorů, kteří žádné známky sebevražednosti nikdy nevykazovali, ukázalo se, že tři z nich také o sebevraždě uvažují.
Hodnocení vlastního života Zajímalo mě, jak každý z účastníků výzkumu mluvil o svém životě, jak ho v době, kdy probíhal rozhovor, viděl nebo hodnotil. Byly v tom velké rozdíly. Tuto otázku jsem přímo nepokládala, ale někteří respondenti spontánně nějaké hodnocení svého života vyjadřovali. Snažila jsem se pak zpětně u každého rozhovoru pomocí pětistupňové škály zachytit, jak byli tito lidé spokojeni se svými životy, jak je hodnotí v tuto chvíli. Byla to vlastně otázka: „Jsem spokojen/a se svým životem?“ U těch, kteří to výslovně neříkali, jsem usuzovala z jejich výroků a projevů. 16 z nich jsem zařadila do škály určitě ano, 4 spíše ano, 6 něco mezi, 5 lidí spíše ne, ale nikdo se nedíval na svůj život tak, že se mu vůbec nevydařil, že s ním zásadně nebyl spokojený. V některých případech byly odpovědi nepochybně ovlivněny depresí nebo úzkostí. Dá se předpokládat a doufám, že takhle to tito respondenti nevnímali vždycky. P 18 – Já jsem učil na průmyslovce. No, byla to práce, a člověk se něčim živit musí. To mi radost nedělalo. Mně je smutno pořád. Já se neumim moc kamarádit, jo. Ani tady se neumim kamarádit, nemám tu kamarády, jo. P 1 – Dobře mi nebylo, co je syn na světě (36 let), dělal problémy už jako malé. Ukazuje fotografii své malé dcerky.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290554