v roce 1883 Eliška Krásnohorská radila začínající spisovatelce Teréze Novákové, matce početné rodiny, aby šetřila své síly a psala jen drobné věci: … až dítky dorostou, do školy odejdou … můžete přisednout i ku psacímu stolku…97 Stručně problém žen s literárními ambicemi uvězněných v rodině pojmenovala o něco později Angličanka Virginie Woolfová jako potřebu vlastního pokoje. Srovnáváme-li situaci českých autorek se situací píšících žen ve vyspělých evropských kulturách, srovnáváme nesrovnatelné: v českém prostředí spisovatelky pocházely z velmi skromných poměrů, z prostředí, které předpokládalo, že žena se fyzicky angažuje v rodině nejen jako matka, ale i jako hospodyně řídící výchovu dětí i chod domácnosti vlastníma rukama. Západoevropské spisovatelky byly dámy, třebaže mnohé z nich nepatřily k opravdu dobře situovaným vrstvám, přesto dámy, pro které bylo podobné angažmá nemyslitelné. V našem měšťanském prostředí bylo normální, že na nich ležela každodenní starost o chod domácnosti. Mezi požadavkem „vlastního pokoje“ a situací, na niž narážela v citovaném dopise Krásnohorská, jsou probděné noci u nemocných dětí i hodiny práce v kuchyni či s jehlou v ruce. Pokud opustíme svět osobních příběhů a začneme si všímat tvorby píšících žen, zjišťujeme, že se liší od toho, o čem mluví řeč soukromých textů. Ve světě literatury vytvořily komplex příběhů, které „ženský“ problém transponovaly do poněkud jiné roviny. Je nepřehlédnutelné, že ženy a dívky, které zalidňují povídky a romány těchto autorek, jsou podstatně jednodušší než jejich tvůrkyně: jsou to naivní a často romantická děvčata, která od života chtějí lásku a porozumění blízkého člověka, slušnou a bezpečnou existenci, prostor pro to, aby mohly být plnoprávnými lidskými bytostmi, a ne jen objektem konvenčních sňatků a konvenčních manželství. Stojí bezmocně proti světu, v němž vyrostly, nejsou spokojené s tím, jaký úděl jim chystá jejich společenská vrstva, jejich rodina, a zároveň neumějí svou představu vyjádřit, natož realizovat. Jsou vychovávané k pasivitě, bez vzdělání a základní zkušenosti, která by jim mohla pomoci rozeznat cenu lidí i věcí. Možná sem zaznívají prožitky jejich dívčích let a dospívání, příběhy jejich přítelkyň a spolužaček, méně již jejich osobní dramata, která samy prožívaly. To svádí k tomu, že mnohdy čtenáři mají tendenci číst jejich knihy jako jakési volné autobiografie, kde základní inspirací byl život autorek, jejich osobní příběh. 97 Z lidské sonáty 1988, s. 165. ( 98 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290536