doporučení zintenzivnit politické působení na polské dělnice v ČSSR.293 Podle vyjádření polské vlády se usilovně podporovala a bedlivě sledovala politická aktivita mezi polskými pracovníky. Bylo konstatováno, že jejich politická uvědomělost je obecně slabá – „lepší výsledky“ lze zaznamenat jen u pracovnic zvyšujících si kvalifikaci. S politováním také polské úřady konstatovaly, že jen kolem 10 % polských dělnic v ČSSR jsou členky Polské sjednocené dělnické strany.294 K další snaze o posílení „politicko-výchovné“ činnosti a „lepšího programování pobytu skupin“ ze strany polského státu došlo roku 1977.295 Přes všechno toto úsilí ale počet smíšených sňatků utěšeně rostl. V průběhu 70. let byl zhruba desetkrát vyšší než v předchozí dekádě, což ukazuje značnou autonomii a relativní svobodu Polek vůči svým polským autoritám. Zpráva polské ambasády o zaměstnávání polských pracovníků v čs. organizacích uvádí, že ve vrcholném období spolupráce (1972–78) vzniklo okolo 5000 smíšených sňatků. Jen mezi lety 1975 a 1978 to bylo okolo 800–900 ročně.296 Posílení pozice dělnic ve vztahu k moci svého domovského státu je zvláště patrné v případech, kdy k dosažení sňatku (předpokládejme, že do jisté míry účelového hlavně z ekonomických důvodů) se Polky musely více či méně otevřeně vzepřít vůli polského státu a vymanit se z jeho kontroly. V takových případech zřejmě i polské úřady uznávaly, že přes všechna kontrolní a represivní opatření nemají své dělnice plně ve své moci. Do této skupiny případů lze pravděpodobně řadit některá z častých manželství Polek s místními Romy.297 Vzhledem k tomu, že romští partneři byli (a jsou) považováni jak českou, tak polskou průměrnou populací za statusově nižší volbu, lze předpokládat vyšší instrumentální funkci těchto svazků. Celkově také smíšené sňatky Romů s neromským obyvatelstvem v ČSSR nebyly příliš obvyklé, a i tato jejich manželství s Polkami se relativně častěji rozpadala.298 293 Ibid. 294 AAN, f. Ambasada PLR w Pradze, Wydział Zatrudnienia, zespół KC PZPR/Wydział Zagraniczny, i. č. 888 (837/12), Notatka w sprawie zatrudnienia. 295 Ibid. 296 Ibid. Rapidně sestupnou křivku měl tento trend až v 80. letech, kdy se zvýšil průměrný věk příchozích Polek do ČSSR a kdy jejich celkový počet výrazně poklesl. Viz např. D. Stola: Kraj, s. 364. 297 Řadu těchto dodnes existujících svazků potvrzuje také terénní antropologický výzkum Jakoubka a Budilové mezi českými Romy. Viz Marek Jakoubek – Lenka Budilová: Trojgenerační model transformace sňatkových vzorců v cigánské skupině, in Cikánské skupiny a jejich sociální organizace, ed. Marek Jakoubek – Lenka Budilová, Brno 2009, s. 286–304, s. 300. 298 V. Kristen: Ke studiu…, s. 191. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290534
Instrumentální úlohu svazků s Romy ovšem také nelze přeceňovat. Předně se Romové ve velkém množství vyskytovali právě v těch industriálních regionech, kam přijížděly Polky na práci. Obě skupiny mohla k sobě vést také podobně zažívaná každodenní zkušenost. Romové pracovali často ve stejných továrnách, kam byli postupně ze Slovenska v poválečném období přesídlováni. Jejich životní prostředí (ubytování atd.) a trávení volného času se zřejmě lišilo (alespoň částečně) ve srovnání s místní českou populací, která měla lepší materiální podmínky a v místě bydliště rozvinutější sociální sítě. To je mohlo spolu se zažíváním „cizosti“ a předsudků s Polkami dále sbližovat.299 Pozoruhodné je, že se takové svazky objevovaly zejména v 60. letech (kdy byla práce v ČSSR pro Polky opravdovou „výhrou“) a pak znovu zvláště v druhé polovině 70. let, kdy byla spolupráce v pracovních silách minimalizována a dělnice byly polskou stranou (bez ohledu na přání dělnic) vraceny do vlasti.300 Mohlo se tak skutečně jednat o způsob, jak se Polky účinně vymanily z moci své domovské země a navzdory jejímu přání v ČSSR zůstaly. Přímá konfrontace orgánů moci s polskou dělnicí pak mohla situaci pro první stranu ještě zhoršit, tj. ve svém důsledku podnítit Polku ke smíšenému sňatku. K tomu bylo možné najít archivní materiály však jen výjimečně, jako např. zápis z návštěvy polských úředníků z (polské obdoby) okresního národního výboru ve Zhořelci a krajského národního výboru ve Vratislavi v n. p. Stap, kde se měl mj. vyřešit konflikt mezi polskou pracovnicí Marií Kwiecień a polskou „skupinovou vedoucí“. Polští představitelé požadovali vyřešit uvedený problém výpovědí Marii Kwiecień z disciplinárních důvodů a její navrácení do Polska. Pracovnice však navzdory tomuto rozhodnutí v práci v podniku pokračovala, jelikož se záhy po návštěvě polské delegace vdala za svého českého přítele a jela si do Krakova vyřídit konzulární pas. Zpráva popisující tento případ uvádí: „Skutečně na okraj dodáváme, že by nedošlo ke sňatku jmenovaných Janečka [český přítel Marie Kwiecień] a Kwiecień (…), kdyby nedošlo ke shora uvedenému řešení vzniklé situace [nařízení o rozvázání pracovního 299 Sblížení obou skupin nemuselo mít nutně podobu partnerskou či sexuální. Respondentka z Valbřichu Irena C. líčila příběh o „své“ Romce – mladé dívce z továrny, které Irena několik let sloužila jako de facto adoptivní matka a jejich vztah vydržel řadu let. Z vyprávění tohoto příběhu v interview bylo stále cítit silné „mateřské“ pouto, které si Irena k Romce vytvořila. Irena C., interview s autorem, digitální nahrávka, Valbřich, 31. května, 2017. V určitém smyslu Romy s polskými dělnicemi pojila i společná snaha o „únik“ z rolí, které jim socialistický stát přisoudil. U některých Romů šlo např. o ostentativní pohrdání ideálem „produktivní“ práce, přestože ji často i s dobrými výsledky vykonávali. Viz např. Michael Stewart: Čas Cikánů, Olomouc 2005, s. 25–33. 300 V. Kristen: K současné…, s. 195. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290534
poměru].“301 Zobecníme-li tuto událost v kontextu studia žen-migrantek, pak lze spolu se socioložkou Alicí Szczepanikovou tvrdit, že „migrující ženy čelí genderově specifickým nebezpečím, ale také mohou čerpat z odlišných zdrojů podpory a sociálních sítí než muži. Gender tedy nejen klíčovým způsobem determinuje procesy migrace, ale má vliv na dynamiku genderových vztahů, a to jak v rodinách a komunitách migrantů, tak i ve společnostech původu a společnostech, do kterých migranti přicházejí.“302 Popisovaný případ v podniku Stap ve Vilémově dobře ukazuje, že atraktivita československého prostředí zřejmě nebyla pro většinu polských dělnic natolik vysoká, aby do ČSSR přicházely s již předem jistým plánem se zde usadit. Tuto možnost nechávaly spíše otevřenou.303 Např. respondentka z Prahy, vdaná a později rozvedená s českým mužem, se proti představě cílené strategie uzavřít sňatek v ČSSR ostře ohradila: „[Zůstat tu byla] náhoda a velká moje životní chyba … absolutně jsem to neplá novala. Já jsem měla smlouvu jenom na dva roky a ani jsem ji neprodlužovala, takže pak se to nějak všechno rychle seběhlo, že to bylo na honem, ta svatba zařizována, ale vůbec jsem neplánovala tohlencto.“304 Neplánování sňatku potvrdily v mých rozhovorech také další respondentky z Prahy a České Lípy. V roce 1968 jiná žena odpovídala českému novináři, zda plánuje se v ČSSR usadit: „Nevím, jestli tady zůstanu. Možná ano, možná ne. Až jak to dopadne, zatím se mi zde líbí. Mám tady kamarádky.“305 Je tedy zřejmé, že mnohé Polky k případnému sňatku dovedla či „popostrčila“ souhra aktuálních okolností až na místě – zamilovanost, těhotenství nebo třeba konfrontace se snahou polských orgánů vykonávat nad nimi svou moc. Pohybovaly se tak v jakémsi meziprostoru relativně svobodného rozhodování, který pro většinu z nich nebyl omezen ani osudově „neodolatelnou“ přitažlivostí života v ČSSR na jedné straně, ale ani strachem z nesplnění vůle polských orgánů na straně druhé. A právě možnost určit si, zda se vrátit či naopak zůstat natrvalo, posilovala jejich pozici vůči moci obou států. 301 APW, f. Prezydium WRN we Wrocławiu, i. č. 1/1170, Zápis o jednání, které bylo uskutečněno za přítomnosti zástupců polské strany (…), Stap n. p., Vilémov, 24. listopadu 1971. 302 Alice Szczepaniková: Studium mezinárodní migrace: Co nabízí gender perspektiva?, Socioweb 11 (2006), s. 2–3. 303 Domnívám se, že mnohé naopak svůj případný plán emigrace během pobytu v ČSSR postupně opouštěly. Faktorům odrazujícím polské dělnice od trvalého přesídlení po bližším seznámení se s českou realitou zvláště v oblasti jazyka, stravování, religiozity a politických preferencí se věnuji zejm. v textu O. Klípa: Polskie robotnice. 304 Halina B., interview s autorem, digitální nahrávka, Praha, 1. ledna 2007. 305 P. Hříšný: Dívky. 100 Ukázka elektronické knihy