Die Knechtschaft dauert nur noch kurze Zeit! a pak s tím na její přání, ale hlavně na přímluvu Ester přestal, chápal jsem docela dobře, co ji užírá. Že je nešťastná z toho, co se děje s jejími přáteli, které zná z dětství, i s její rodinou. Že už jen to, že pracuje jako služebná v židovské rodině, považují mnozí z nich za urážku. Kdyby tak navíc věděli o její lásce k Leonovi! Vlastně ani nevím, jestli Ester o vztahu těch dvou něco netušila. Dávali si velký pozor, to ano, pokaždé se přesvědčovali, zda je Rebeka opravdu pryč. Když šla na návštěvu k rodičům, Leon ji obvykle požádal, ať mu odtamtud zavolá, že v pořádku dorazila. Možná se o ni v té houstnoucí atmosféře skutečně bál, ale většinou, jak jsem dobře věděl, se jen chtěl ujistit, že je vzduch čistý. Párkrát ovšem zapomněli, že je časné odpoledne, všední den, a že se Ester vrací ze školy. Nechtěl jsem, aby je přistihla, jistě by ji to trápilo, i když asi tušila, jak jsem vyrozuměl z jejích občasných poznámek, že Leon a Rebeka se opravdu hluboce nemilují. „Táta od mámy pořád někam utíká,“ utrousila například. Nebo mi z deníčku četla: „Myslím, že kdyby maminka milovala tátu, jako já miluji Žaka, nehádala by se s ním tak často, vlastně pořád.“ Naštěstí jsem šestým smyslem, jak tomu lidé říkají, pokaždé poznal, že se Ester blíží. Ještě než vůbec vstoupila do našeho domu. Cítil jsem její přítomnost, která se ve mně zvětšovala, a když byla na schodech, byl jsem už docela dobře schopný ji vidět jakýmsi vnitřním zrakem. Pokud si to zrovna fräulein Vogel a Leon spolu rozdávali, přičemž u toho vždy tropili dost velký hluk, pro jistotu jsem začal hlasitě křičet „Ester“, ještě než vystoupala do druhého patra. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290430