Sultán poslechl a strnul jako sele před porážkou. Bylo to nejspíš tím, že jsem mu právě k tepně na krku tiskla ostrý hrot své ozdobné jehlice do vlasů. Proti muži běžného vzrůstu bych bez kouzel neměla příliš velké šance. Malého a hubeného Latafata jsem ale teď jednou rukou držela za vlasy a druhou mu stále tiskla hrot jehlice ke krku. „P… pomoc!“ pípnul sultán. Bez turbanu, který se teď válel na zemi vedle postele, vypadal vyloženě uboze. V obličeji výraz naprostého zděšení a šoku. „A teď,“ pokračovala jsem, „pokud nemáte zájem o to, aby vám ta jehla prošla skrz krk a vylezla ven okem, dáte mi své slovo gentlemana…“ Sultán se zuřivě zavrtěl. „Své slovo gentlemana!“ procedila jsem mezi zuby a přitiskla mu jehlici do kůže na krku ještě o něco hlouběji. „A necháte mě z vašeho paláce odejít bez jakéhokoli dalšího omezování mé osobní svobody.“ „Co si to dovoluješ, ty malá čubko?“ rozčiloval se sultán, rudý v obličeji. „Vaše slovo, pane!“ „Nikdy se odsud živá nedostaneš!“ „Jistěže dostanu,“ prohlásila jsem sebejistě. Ve skutečnosti jsem ale něco jako sebejistotu nepociťovala ani v nejmenším. „A vy buďto budete žít nebo ne. Rozmyslete si to dobře.“ Jehlice teď propíchla první vrstvu sultánovy kůže a z drobné ranky vytekla malá kapička krve. Bylo to jen povrchové zranění, ale v Latafatových očích jsem v tu chvíli zahlédla odlesk smrtelného zděšení. „Máš moje slovo!“ zaskuhral zoufale. „Děvko hnusná, můžeš odsud odejít! Hlavně už dej tu jehlici pryč!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290335