Sultán poslechl a strnul jako sele před porážkou. Bylo to nejspíš tím, že jsem mu právě k tepně na krku tiskla ostrý hrot své ozdobné jehlice do vlasů. Proti muži běžného vzrůstu bych bez kouzel neměla příliš velké šance. Malého a hubeného Latafata jsem ale teď jednou rukou držela za vlasy a druhou mu stále tiskla hrot jehlice ke krku. „P… pomoc!“ pípnul sultán. Bez turbanu, který se teď válel na zemi vedle postele, vypadal vyloženě uboze. V obličeji výraz naprostého zděšení a šoku. „A teď,“ pokračovala jsem, „pokud nemáte zájem o to, aby vám ta jehla prošla skrz krk a vylezla ven okem, dáte mi své slovo gentlemana…“ Sultán se zuřivě zavrtěl. „Své slovo gentlemana!“ procedila jsem mezi zuby a přitiskla mu jehlici do kůže na krku ještě o něco hlouběji. „A necháte mě z vašeho paláce odejít bez jakéhokoli dalšího omezování mé osobní svobody.“ „Co si to dovoluješ, ty malá čubko?“ rozčiloval se sultán, rudý v obličeji. „Vaše slovo, pane!“ „Nikdy se odsud živá nedostaneš!“ „Jistěže dostanu,“ prohlásila jsem sebejistě. Ve skutečnosti jsem ale něco jako sebejistotu nepociťovala ani v nejmenším. „A vy buďto budete žít nebo ne. Rozmyslete si to dobře.“ Jehlice teď propíchla první vrstvu sultánovy kůže a z drobné ranky vytekla malá kapička krve. Bylo to jen povrchové zranění, ale v Latafatových očích jsem v tu chvíli zahlédla odlesk smrtelného zděšení. „Máš moje slovo!“ zaskuhral zoufale. „Děvko hnusná, můžeš odsud odejít! Hlavně už dej tu jehlici pryč!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290335
„Mám vaše slovo gentlemana?“ „Máš moje slovo gentlemana. Už mě pusť!“ Bohužel jsem ve vyjednávání podmínek během krizových situací nebyla ještě nijak zběhlá. Vlastně byla tohle moje životní premiéra. A protože sultán gentlemanem nebyl, nemělo ani jeho slovo gentlemana příliš velkou váhu. „STRÁŽE!!!“ zahulákal Latafat vřískavě možná vteřinu nebo dvě poté, co jsem ho pustila a rozeběhla se ke dveřím. Během další vteřiny mi dva svalnatí hromotluci zkroutili ruce za zády a srazili mě na kolena. „Co se stalo, můj pane?“ zeptal se jeden ze strážců. „Tahle malá drzá děvka se mě pokusila zabít!“ řekl Latafat a zlostně přidupal ke dveřím komnaty, kde mě strážci zpacifikovali. „Tímhle!“ Ukázal svalovcům ozdobnou jehlici do vlasů, na jejíž špičce se ještě třpytila malá červená kapička. Druhou rukou si tisknul ranku na krku. „Pohrdla jsi možností strávit noc na loži Terketmekského sultána a vládce? Opovážila ses na mě vztáhnout ruku? Mělas dobře uvážit, co činíš, protože teprve teď poznáš, co je to bolest a utrpení. Za mnou!“ Proč jsem ho nevzala s sebou jako rukojmí? Proč jsem neuvažovala a byla tak naivní? Říkala jsem si v duchu stále dokola celou cestu dlouhými chodbami přes obrovský komplex sultánského paláce. Stráže mě za sebou vláčely jako kus hadru a Latafat kráčel rázným krokem několik metrů před nimi. U všech bohů, kam mě to vedou? Budou mě mučit? Nejspíš ano. Bylo celkem nepravděpodobné, že by sultán své ‚slovo gentlemana‘ nakonec přeci jenom dodržel a teď mě jeho stráž pouze poskytovala ozbrojený doprovod na cestě z paláce. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290335
Jak je jen možné, že se někdo dokáže během tak krátké doby dostat do řady tolika na sebe navazujících průšvihů se stupňující se závažností? Kapitánovi Bílého delfína tu ukradli váček s penězi a nový dalekohled. Tím jeho problémy na Terketmeku skončily a i přesto vzpomíná na pouštní ostrov s vyslovenou nevraživostí. Co mám říkat já, kterou omámil a zdrogoval polodžin, držel mě ve své laboratoři, bral mi krev, dělal s ní pokusy, ukradl mě sultán, odvlekl mě do svého harému, dovoloval si na mě, málem se mi podařilo probodnout mu krk jehlicí, znovu mě chytily jeho stráže a teď… Kdo ví, co mě čeká teď. Odvlekli mě do podzemí a tam, v zamřížovaném prostoru, který připomínal menší gladiátorskou arénu, jsem TO uviděla. Obrovské a zrůdné. „Seznam se s Akrepem, má drahá.“ To poslední slovo sultán opovržlivě zasyčel a probodl mě znechuceným pohledem. „Jeho druh už téměř vyhynul a mě se podařilo v srdci terketmekské pouště najít jedno jediné vejce, ze kterého se potom vylíhl. No řekni, není nádherný ten můj domácí mazlíček?“ „Není,“ řekla jsem po pravdě. Z Latafatova rozněžněného proslovu by se člověk mohl domnívat, že mluví o malém králíčkovi nebo koťátku. To, co bylo v zamřížovaném amfiteátru uvězněno, se králíčkovi nebo koťátku nepodobalo ani v nejmenším. Čtyři páry nohou, černooranžovým krunýřem obrněné tělo a výhružně pozvednutý ocas zakončený jediným mohutným trnem. Lidský trup, hlava s výrazem duševně silně zaostalého jedince, obrovská uslintaná tlama plná křivých a ostrých zubů, svalnaté paže zakončené místo 100 Ukázka elektronické knihy