„To záleží na tom, jestli se moje dcera omluví,“ odtušil ledově Ben. „Takže on chce svou jedinou dceru nechat umřít žízní?“ čertila se Anette. Ben otočil stránku. „Rozhodně to zvažuje.“ „Co kdyby Evie nedělala absolutně nic, dokud jí někdo neřekne, co se děje?“ vložila jsem se mezi ně svým nejvíc autoritativním hlasem. „Nic, až na to, že on chce, aby se mi smála celá škola.“ Anette založila ruce na hrudi a trucovitě sklopila hlavu. Její otec se zamračil. „Já za to nemůžu, dělal jsem, co jsem mohl.“ „A já tam prostě nepůjdu.“ „Kam?“ zeptala jsem se. „Na to debilní školní představení,“ vzdychla Anette. „Anette,“ napomenul ji Ben. „Dostala jsi skvělou roli. A všichni ostatní na sobě taky budou mít kostým.“ „Jo, ale ne tenhle kostým.“ „Já to vzdávám,“ hlesl Ben. „Co je to za představení?“ zeptala jsem se. Bylo mi jasné, že bych se mezi ně neměla míchat, ale vidět je takhle rozhádané mě prostě nenechalo klidnou. Když Anette mlčela, odpověděl mi za ni Ben. „Petr Pan.“ Anette zuřivě zaznakovala a Ben jí gesto opětoval. Probodávali se vzteklými pohledy a pak se od sebe odvrátili a oba paličatě vystrčili bradu. Rychle jsem zakryla úsměv. „Petra Pana zbožňuju,“ řekla jsem. Anette ke mně zvedla tmavé oči. „Fakt?“ Tentokrát jsem se usmála naplno. „Můj táta mi z něj rád předčítal. Tu knížku pořád mám, podle mě je to jeden z nejkrásnějších příběhů, co kdy byly napsány. A ty budeš hrát ve hře?“ snažila jsem se, aby byl v mém hlase slyšet obdiv. „A jakou postavu?“ „Zvonilku,“ odtušila nenadšeně Anette. „Cink.“ Vzdychla jsem. „Ty máš ale štěstí.“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290083