YVONNE LINDSAYOVÁ
„Nemyslím, že bych byl tak komplikovaný člověk. A pokud tě o mně něco zajímá, klidně se zeptej.“ Zoe se zapřela do opěradla židle a podívala se na něj. „Co se včera stalo?“ „Myslíš ten požár?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „To předtím. Měl jsi báječnou náladu, ale pak jsme dorazili do klubu a všechno se najednou pokazilo. Zejména poté, co se u nás u stolu zastavila ta žena. Pak už jsi byl studený jako sněhulák.“ „Paní Radisonová ve mně probudila staré vzpomínky.“ Zoe vyčkávala, jestli ještě něco dodá, ale zdálo se, že Cord považuje téma za uzavřené, protože se najednou zvedl a začal sklízet ze stolu. I ona se postavila, ale když mu nabídla pomoc, jenom ji odbyl. „Běž se připravit, myslím udělej si všechny ty věci, které vy ženy děláte, než někam vyrazíte. Za čtvrt hodiny vyjíždíme. Sejdeme se u garáže.“ Pochopila, že ji vlastně posílá pryč, a tak tedy poslechla a vrátila se do svého pokoje, aby se oblékla a vyskládala si vyprané věci do zásuvek prádelníku. Příliš času jí to nezabralo. Trochu se nalíčila a vyrazila dolů. Cord již čekal před svým starým pick-upem, na který si naložil nějaké nářadí a svazek drátu na opravu plotů. Jen co vyrazili, Zoe se ho zvědavě zeptala. „Kam vlastně jedeme?“ „Uvidíš,“ odpověděl tajuplně. Odolala touze vymámit z něj víc informací, ale jeli sotva pět minut a Cord odbočil k budově, která připomínala hangár. O kus dál, na konci široké cesty, nejspíš ranveje, visel zplihle větrný pytel. „Ty máš letiště?“ podivila se. Ten muž byl opravdu jedno velké překvapení. „Jen takové malé a máme ho s Jessem společně. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290014
VÁŠEŇ A ZLOČIN
Chodili jsme spolu do pilotní školy. On ale dává přednost letadlům, já vrtulníkům.“ „Vrtulníkům,“ vydechla zničeně. „Neříkej, že bys najednou jela raději na koni,“ zasmál se jejímu nešťastnému výrazu. „To asi ne,“ připustila. „Vrtulník je v pohodě.“ „To rád slyším,“ dobíral si ji. „Pojď mi pomoct.“ Podal jí krabici s nářadím, sám popadl kolo s drátem a zamířil k hangáru. „To poletíme tímhle?“ neubránila se překvapení při pohledu na malý stroj, k němuž ji podle všeho vedl. „Copak, detektive, máš strach?“ „Jen je krapet menší, než jsem si představovala, nic víc.“ „Robinson 44. Pro moje potřeby naprosto dostatečný. Používáme ho ke sledování stád, hledání zaběhlých kusů, kontrole ohrad a plotů. Skvěle se s ním manévruje a nám maximálně vyhovuje a usnadňuje práci.“ „To dává smysl,“ souhlasila. „To určitě. Uvidíš sama.“ „Kam to mám dát?“ zeptala se a ukázala na krabici s nářadím, kterou si položila k nohám. „Vezmu si ji,“ řekl a zvedl krabici, jako by vůbec nic nevážila. Viděla ho nahého, takže už věděla, že je samý sval, ale bylo zřejmé, že má opravdu, ale opravdu velkou sílu. Naložil krabici dozadu do vrtulníku a přidal k ní i kolo s drátem. „V autě mám v přihrádce sedadla pro spolujezdce náhradní sluneční brýle. Budou se ti hodit,“ upozornil ji a odblokoval kola, aby mohl letoun nasměrovat ke dveřím hangáru a na začátek ranveje. „Dík,“ odpověděla a vrátila se k vozu. Otevřela přeplněnou přihrádku, a když vytahovala brýle, z prostoru za nimi vypadl přeložený list papíru. Již 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS290014
YVONNE LINDSAYOVÁ
na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o parte. Z fotografie se na ni dívala až oslnivě krásná mladá žena. Vybavila si, že její fotografii viděla i v domě a předpokládala, že se jedná o někoho z rodiny. Podívala se na data. Dívka zemřela před dvěma lety. Je právě ona těmi vzpomínkami, o kterých se Cord zmiňoval? A co když to nebyla příbuzná, ale třeba snoubenka? Ještě chvíli přemýšlela, ale nakonec se jí zmocnil silný pocit, že se vkrádá do něčeho zcela soukromého, složila tedy parte a vrátila ho do přihrádky. Cestou k vrtulníku ještě přemýšlela, proč se jí tvář mladé ženy z fotografie v domě vryla tak pevně do paměti. Jako by ji odněkud znala, jako by ji už někdy viděla. Bylo jí samozřejmě jasné, že Corda se na ni ptát nemůže. „Připravená?“ zeptal se, když dorazila. „Určitě. A díky za ty brýle.“ „Vždy u sebe nosím náhradní. V pořádku?“ otázal se jí pomocí sluchátkové sady s mikrofonem, když se zvedli do vzduchu, a Zoe cítila, jak se jí svírá žaludek. „Jasně, v pořádku,“ ujistila ho ihned. „Úžasně si to užívám.“ Hodil po ní pohledem, který stačil k tomu, aby jí naskákala husí kůže. Cord se držel nad linií plotů a hledal místo, které by potřebovalo opravit. Když takové našel, prudce letoun otočil a přistál na miniaturním kousku rovného terénu. „Vypadáš, jako by ses ve vzduchu narodil,“ pronesla, když vystoupila na pevnou zemi. „Tohle je dokonale ovladatelný stroj. Úplně jsem si ho zamiloval. Když jsi ve vzduchu, připadáš si mnohem svobodnější než v autě.“ Pomohla mu přenést nářadí ke kusu potrhaného plotu a dívala se, jak zkušenými pohyby navazuje 100 Ukázka elektronické knihy