LOUISE ALLENOVÁ
A někdy si nemůžu jasně vzpomenout na Michaelovu tvář. Chci svoji rodinu a muže, který by mě miloval a chtěl se mnou zestárnout. Takového, který by mě vzrušoval v posteli a dalo by se s ním povídat o všem možném. Takového, který by se nepozastavoval nad tím, že nechci, aby riskoval svůj život v souboji pro moji čest, ale spíše tomu dotyčnému vrazil pár facek. A totéž by mohl občas udělat i některým dámám, patronkám u Almacků. Pomyšlení na to, jak se Lucian vrhá a umlčuje dobře mířeným pravým hákem lady Jerseyovou, jež se dopustila velmi jízlivých poznámek o Sařiných předcích, jí přišla tak směšná, že přestala být naštvaná a šla otevřít obchod s veselým úsměvem na rtech. „Ach, ano, Luciane… tam… ještě více prosím…“ Sara slyšela vlastní hlas, zcela nesouvislé prosby a steny, ale vůbec se nestyděla. Chtěla cítit jeho ruce na svém těle, jeho rty na svých ústech, na svých ňadrech i v klínu. „Ach, ano Luciane. Tam, to se mi líbí.“ Probírala se jeho hedvábnými vlasy, cítila jeho horkou pokožku, byl tak sametově hebký a přitom tvrdý, že každou chvilku – Sen se změnil v bláznivou motanici. Byla zase sama v posteli a Lucian bušil perlíkem do velké týkové fošny. Byl nahý – jak jinak, to bylo logické. Koneckonců, vždyť právě vstal z její postele. Má nádherné tělo, dlouhé nohy, vypracované svaly, úzké boky – a ta jeho erekce – „Mylady! Prosím, probuďte se, paní, prosím.“ Sara mrkla a otevřela jedno oko. Spatřila Maude s vlasy natočenými na papírky a svírající oběma rukama okraje županu. „Co se děje? Kolik je hodin?“ „Přesně pět, lady. A na dveře nám tluče nějaký člověk a nechce odejít. Tvrdí, že chce mluvit s vámi, a když mu neotevřeme, jednoduše je rozmlátí.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289999