RACHAEL THOMASOVÁ
„Teď už nebude klid. Brzo budou všichni vědět všechno o pouštní princezně, kterou si bereš,“ poznamenala v klimatizovaném autě, zatímco je šofér odvážel od smečky fotografů zpátky do bytu. Zjevně mu zájem novinářů dávala za vinu. Oči se jí blýskaly hněvem, což zvýraznilo zlaté tečky v nich, ale Rafe se tomu teď nemohl oddávat. Nemohl se oddávat jí. „Nikdo ale nebude pochybovat, že zásnuby jsou opravdové.“ Rafe se snažil ovládnout kolotoč pocitů, které se ho znenadání zmocnily. Pocitů, o nichž si myslel, že je dávno uzamkl hluboko v sobě. „Nebo že se milujeme.“ „Mohl jsi mě varovat,“ vyštěkla, vyhlédla z okna a chvíli pozorovala ubíhající město. Rafe pokrčil rameny, když se k němu otočila zpátky. „Proč? Zvládla jsi to jako profík. Je to přece součástí naší dohody, ne? Ze všeho nejvíc potřebuju, aby naší lásce uvěřil můj bratr Enzo.“ „No, určitě mu to neunikne, když to bude ve všech zítřejších novinách.“ Pak se na něj zamračila. „Proč je pro tebe tak důležité, aby to věděl?“ Rafe jí to nechtěl říct, ale něco se v něm zlomilo. Bariéra, kterou v sobě vztyčil, když po matčině smrti pomalu ale jistě přišel i o své dvojče. A s tím přišla i potřeba o tom mluvit a svěřit se s tím Kalianě. „Nemluvil jsem s bratrem několik let. Aspoň ne pořádně. Ne jako s bratrem.“ Rafe si znovu vybavil hněv na bratrově tváři, když spolu stáli ve stínu štíhlých cypřišů u Villa Casella. Obvinil Rafeho, že má radost z jeho rozpadajícího se manželství a že si vždycky přál, aby se to stalo. Tolik se odcizili. Roztrhala je láska ke stejné ženě. Rafe už ale nechtěl v bratrovi vyvolávat pocit viny. Přál si, aby Enzo uvěřil, že je šťastný, hlavně když teď mají nemocného otce. Kvůli otcově diagnóze se chtěl s bratrem usmířit 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289994