CAITLIN CREWSOVÁ
vévoda z dokonalé dynastie, cítila, že jí stéká pramínek potu po zádech. Jistě je to hrůzou, a ne kvůli tomu prazvláštnímu chvění, kterým se jí otřásají útroby. „Co z toho máš?“ zeptala se ho. „Mohla bys mi svou otázku podat v trochu konkrétnějších obrysech?“ požádal ji Teo. „Nestěžuju si, protože vnímám tenhle prostor a všechno, co člověku nabízí,“ spustila Amelia nepřirozeně sevřeným hlasem. Najednou byla zoufalá a zároveň nešťastná, jak se jí nedostávalo těch správných slov. „Je tak snadné zapomenout, že existuje nějaký svět. Odpojit se od všeho je překvapivě osvobozující. Člověk se naučí naslouchat vlastním myšlenkám místo toho, aby naslouchal venkovnímu ruchu.“ To všechno byla pravda. Zamlčela však jednu podstatnou věc – že se pořád nedokáže vyrovnat s jeho blízkostí. I když se pokusila vymýtit ze sebe svou posedlost tím nejlepším způsobem, na jaký přišla, nezabíralo to. Stejně se dál probouzela uprostřed nocí spalující touhou, a to ještě i před tím, než zjistila, že je s ním těhotná. Tak strašně ji přitahoval, až se bála, že z toho onemocní. Časem dospěla k názoru, že ji zřejmě musel nějakým způsobem ocejchovat ještě v době, když byla dítě, vtisknout na ni svou značku, i když ji neměl rád, ona si však ten cejch nese s sebou až do dnešního dne. Amelia si rozhodně nepředstavovala, že by už navěky vykonávala podřadné úkoly a chovala se jako služka. Ale teď si to vychutnávala. Vnímala tuto dobu jako dar. A nebylo to jen tím nekonečným leštěním a smýčením, jakkoliv meditativní se jí tyto činností zdály být. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289992
POPELČINO TAJEMSTVÍ
Mohl za to on. Dýchali spolu stejný vzduch. Sledoval ji zamyšleným a hloubavým pohledem, docela jinak než v době, kdy byla v pubertě. Tehdy se na ni díval, jako na odpudivého tvora, u kterého nedokázal pochopit, jak se ocitl v jeho blízkosti, jak mohl proniknout do jejich vznešené rodiny. To už je ale minulost. Dnes se na ni dívá tak, jak se muži dívají na ženy. A ten pohled ji rozpaloval. Okouzloval ji. Hlava se jí z něj točila a kolena třásla a ona se snažila předstírat, že se nic z toho neděje. Příčina byla jednoduchá. Celá léta toužila po tom, aby si jí Teo konečně všiml. Aby v ní viděl ženu. A teď se to konečně stalo. Došlo jí to ve chvíli, kdy mu položila otázka, o co mu vlastně jde. Hned, jak ji vyslovila, začala si to vyčítat. Byla totiž už dostatečně stará na to, aby věděla, že moudrá žena se nemá vyptávat, když ví, že by jí odpověď mohla zlomit srdce. Poprvé za celou dobu si uvědomila, že zadržuje dech. „Užívám si samoty,“ odpověděl konečně po dlouhé chvíli a jí se zdálo, že svá slova volí s velkou opatrností. Snad až s příliš velkou opatrností. Něco v jeho držení těla bylo jiné. Najednou byl podivně napjatý. „Jak můžeš mluvit o samotě?“ podivila se a snažila se, aby nebylo vidět, jak se jí to dotklo. „Vždyť tu nejsi sám.“ „Nahradit stovku zaměstnanců jedinou osobu je další skvělá věc,“ dodal Teo věcně. Amelia si uvědomila, že se už nějakou dobu dívá do svých dlaní. Bylo to však pro ni jednodušší než se dívat na něj. I tak jeho blízkost intenzivně vnímala. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289992
CAITLIN CREWSOVÁ
Zároveň si uvědomovala, že ji nenávidí. Předvádí tu sice hru na čekanou, ale v té jde o něco jiného. Chce si ji vzít, aby se jeho syn narodil v manželství, byla by ale hodně naivní, aby si myslela, že to má něco společného s ní samotnou. Obzvlášť, když už teď ji jasné, že jim sem přivezl především kvůli tomu, aby ji donutil podřídit se jeho vůli. „Je mi potěšením, že jsem natolik neviditelná, aby sis v mé přítomnosti mohl užívat samotu,“ poznamenala suše. „Naopak,“ zamumlal. „Už si pomalu ani nevybavuju, jaké to tu bylo bez tebe.“ „Jezdíval jsi sem s tátou často?“ vyhrkla bez přemýšlení. Teovy smyslné rty se zachvěly. „Nebyli jsme s otcem velcí kamarádi, Amelie. Rozhodně nepodporoval intimity tohoto druhu.“ Přikývla, snad až příliš dychtivě. „Moje matka vždycky říkala, že největší tragédie tvé otce je, že přes veškerou snahu nedokáže projevit kousek opravdového citu.“ Teův pohled dramaticky ochladl a Amelia v přímé reakci ztuhla. „Vážně? A jaké další postřehy z té naštěstí díkybohu krátké doby, kterou strávila jako vévodkyně z Marinceli, má? Jestli se můžu zeptat…“ Nikdy se jí nedostalo lepší příležitost, aby vyslovila věci, které se mu jako mladá dívka neodvážila říct. Věci, o nichž věděla, že je neuslyší řád. „Ty jsi nikdy mé matce nerozuměl,“ prohlásila pevným hlasem. „Viděl jsi jen věci na povrchu. Zdála se ti být příliš blonďatá. Příliš ochotná předvádět své dokonalé tělo. Samé pozlátko, žádná podstata. Umím si představit, jaká slova bys použil ty.“ 100 Ukázka elektronické knihy