jenom nějaké lékařské přístroje uložené stále v krabicích a postele zakryté bílou látkou. Líbí se mi tady, vlastně se pořád pohybuji v under groundu. V civilu v tom duchovním, tady ve skutečném. Používáme podzemí při rozvozu jídla, jsou tady lepší cesty než nahoře a nikdo nám nepřekáží. On je sem vstup samozřejmě zakázán, ale nikdy jsme nepotkali nikoho, kdo by nás „sprdnul“ a z podzemí vykázal. A také využíváme tyto prostory k pašování piva. Pro dává se v nemocniční kantýně, která je od ORL vzdálena asi čtyři bloky. Je sice „dia“, ale je alkoholické! A vaří ho Staropramen, takže je i dobré. Já s výjimkou tří opušťáků více než devět měsíců tento zlatavý mok nepil. V Bakově nám ty kurvy mazáci nepovolili ani jedno pivko za celé dlouhé měsíce prvního roku vojny, tady ho mám, co mi hrdlo ráčí. V dlouhých bílých pláštích vypadáme jako doktoři, kantýnské nám piva bez řečí prodají, podzemím je pro vezeme až na oddělení. Samozřejmě že při tom poru šujeme všechny interní předpisy, ale děláme to opatrně a s rozumem, takže nám to v pohodě prochází. Zpo čátku jsme konzumovali piva jenom my dva, ale postupně jsme přizvali do našeho pivního spolku ještě pár kluků, kteří jsou zde delší dobu a o kterých víme, že se na ně dá spolehnout. Jinak to nejde, není v tom žádná sobeckost. Rádi bychom vyhověli všem, bylo by ale jenom otázkou času, než by to prasklo. Buď by se někdo namol ožral a byl by
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289920