Pavel Fritz
„Ano... Ne... Vlastně tak trochu... Podívej, žádný pevný limit jsme si nestanovili. Jednou to prostě vyjde na hodinu, jindy na dvě. Tak to chodí...“ „Myslel jsem, že byl dosažen pokrok. Byl jsem šťastný, že byl dosažen pokrok.“ „To byla jen... příznivá shoda okolností.“ „Chceš trávit více času se svým druhým já?“ „Ne... To rozhodně ne! To s tím vůbec nesouvisí.“ „Miluješ své druhé já?“ Arthur vytřeštil oči. „Cože? Co tím proboha myslíš? Nikdy jsem neřekl, že své druhé já... že svou spolupracovnici miluju. Jak jsi na tohle přišel?“ „Dedukce. Tvé druhé já je neshodného pohlaví. Říkal jsi, že mezi jedinci neshodného pohlaví vzniká vazba zvaná láska, která mění jejich sociální vzorce. Mohlo by jít o hledané vysvětlení.“ „Ne, to v žádném případě! Takhle to není...“ „Tvé jednání vykazuje opakované známky nespokojenosti. Snažím se nalézt příčinu.“ „Dobře...“ rezignoval Arthur a vzdychl, „tak já ti tedy povím pravdu. Ale nevztahuj to pouze na nás dva, jde o obecný princip. My lidé se prostě necítíme dobře, když musíme pořád dokola vykonávat stejnou činnost. Ztrácíme motivaci. Přestáváme být... šťastní. Jednání, které se opakuje, v nás vyvolává únavu...“ „Náš rozhovor tě unavuje?“ „Ne, prozatím ne! Ale aby to vydrželo, aby mě nezačal unavovat a všechno se nepokazilo, je nutné trochu zkrátit jeho délku. Rozumíš? Jen o málo, tak jako dřív. Hodina byla optimální...“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289486