malomocenství a souchotin. Každý si musel na truhlu sáhnout nejméně jednou za život. Na střeše chrámu se čas od času mihla stará červená panda a tvářila se posmutněle. Tak plynul den za dnem, třešňový sad se rok co rok oděl do růžového hávu. Král sužovaný nespavostí mezitím vedl svou armádu a zvířecí smečku v mrazivém chladu i slunečním žáru skrz lesy a bažiny podél dlouhatánské pukliny. Sváděl nekonečný boj, aby udržel celosvětové panství pohromadě. Havrantýnka se laskavě usmívala. O všech těch rocích, které od králova odjezdu uplynuly, neměla ani ponětí a netušila, že její dobrotivá chůva teď škrábe brambory ve vlhkém sklepě. Když král tenkrát před lety za jasného, slunečného dne truhlu zavíral, loučil se s dcerou těmito slovy: „Pro mě dva roky, ale pro tebe, zlatíčko, jen okamžik…“
Truhla se opět otevřela. Havrantýnce se zdálo, že v ní strávila jen chviličku. Byla černočerná noc a ona na obličeji ucítila závan chladného vzduchu. Oči přivykaly tmě. Že by se tatínek už vrátil? uvažovala. Než ale stačila vydat hlásku, ze tmy se vynořily malé ručky, ovinuly se jí kolem krku a začaly ji škrtit.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289404