A co si mám podle vás vyslechnout? dere se mi na jazyk. Není samo o sobě dost krutý sledovat, jak se mi vy dvě roztahujete v domě? vypadne ze mě málem. Mám si vyslechnout, co spolu děláte, když se za nocí pelešíte v jedný posteli? Nebo jestli umíte napodobit potěšení, jaký jsme si dávali my s manželem? Jako když tě dělali tví rodiče. Jako když jsme my dělali naši dceru. Dokážete taky zplodit potomka, kterej se každý z vás bude podobat přesnou polovinou? Kdybych tyhle nestoudně obnažené otázky skutečně vyslovila, dostala bych tu holku konečně do úzkých? Zastyděla by se a sklapla? Pokývla by hlavou na znamení souhlasu, uznala chybu a začala mě konečně prosit o odpuštění? „Podívejte se. Moje dcera není jako ti vaši kamarádi. Já ji znám. Moc dobře ji znám.“ „To si rodiče obvykle myslí. Jenomže nám už je přes třicet. Nejsme malé děti.“ V zápalu řeči se rozmáchnu rukou a nechtěně srazím sklenici s mlékem. Bílá tekutina se rozlije po desce stolu a stéká na zem. Holka se pohotově zvedne na nohy. V tu chvíli definitivně ztrácím vládu nad situací. „Ještě jsem neskončila! Sedni si, seď a poslouchej!“ Když ji přiměju posadit se zpátky, pokračuju: „Můžeš mi teda vysvětlit, proč by zrovna moje dcera, která se za sebe jinak nemusí v žádným ohledu stydět, měla v práci snášet podobný zacházení, proč by měla trpět, že si na ni lidi z ulice od rána do večera ukazujou? Řekni, když jseš tak chytrá, proč by měla moje dcera strpět takový zacházení? Co mi prej vadí?! Jak se vůbec můžeš ptát? Taková pitomá otázka! Vy dvě si ze mě snad
děláte legraci! Myslíte si snad, že mě nemusíte brát vážně, protože jsem stará a ničemu nerozumím?“ Slova se páté přes deváté samovolně valí ven. Holka mě nechá křičet a odejde do kuchyně pro hadr. Když jím utírá rozlité mléko, klidným hlasem se zeptá: „Myslíte si, že je kvůli mně Green nešťastná? Že jsem jí zkazila život?“ „Samozřejmě! Jak jinak? To ty můžeš za její neštěstí. Kvůli tobě jsme já i moje dcera nešťastný.“ Zatínám vší silou stoličky, ale oční víčko sebou neposlušně škube. Holka na stůl postaví sraženou sklenici a řekne: „A co když se Green necítí nešťastná? Každý má o životě svou vlastní představu.“ „Vlastní představu? Vědí tví rodiče, jakej život vedeš? Žádní rodiče by se s něčím takovým nemohli smířit! Myslíš si snad, že život si každej rozhoduje jenom sám za sebe? Takhle to v životě nechodí.“ „Mým rodičům to ze začátku taky vadilo. Zvlášť tátovi. Mému tátovi.“ Mávnu rukou, abych dala jasně najevo, že mě svých řečí může ušetřit. „Taky bych vám něco chtěla říct. Jestli můžu.“ Rezolutně zavrtím hlavou. A pak pronesu téměř prosebným tónem, aby už konečně mé dceři dovolila žít normální, obyčejný život. Žádám ji, aby odešla. Aby nás nechala být. Aby mou jedinou dceru nechala žít nenápadným způsobem, nevybočujícím z řádu světa, přirozeně a obyčejně. „Bylo by fajn, kdybyste zkusila přemýšlet, proč Green na té ulici stojí,“ pronese důrazně po chvíli mlčení. A pak
98
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289403
A co si mám podle vás vyslechnout? dere se mi na jazyk. Není samo o sobě dost krutý sledovat, jak se mi vy dvě roztahujete v domě? vypadne ze mě málem. Mám si vyslechnout, co spolu děláte, když se za nocí pelešíte v jedný posteli? Nebo jestli umíte napodobit potěšení, jaký jsme si dávali my s manželem? Jako když tě dělali tví rodiče. Jako když jsme my dělali naši dceru. Dokážete taky zplodit potomka, kterej se každý z vás bude podobat přesnou polovinou? Kdybych tyhle nestoudně obnažené otázky skutečně vyslovila, dostala bych tu holku konečně do úzkých? Zastyděla by se a sklapla? Pokývla by hlavou na znamení souhlasu, uznala chybu a začala mě konečně prosit o odpuštění? „Podívejte se. Moje dcera není jako ti vaši kamarádi. Já ji znám. Moc dobře ji znám.“ „To si rodiče obvykle myslí. Jenomže nám už je přes třicet. Nejsme malé děti.“ V zápalu řeči se rozmáchnu rukou a nechtěně srazím sklenici s mlékem. Bílá tekutina se rozlije po desce stolu a stéká na zem. Holka se pohotově zvedne na nohy. V tu chvíli definitivně ztrácím vládu nad situací. „Ještě jsem neskončila! Sedni si, seď a poslouchej!“ Když ji přiměju posadit se zpátky, pokračuju: „Můžeš mi teda vysvětlit, proč by zrovna moje dcera, která se za sebe jinak nemusí v žádným ohledu stydět, měla v práci snášet podobný zacházení, proč by měla trpět, že si na ni lidi z ulice od rána do večera ukazujou? Řekni, když jseš tak chytrá, proč by měla moje dcera strpět takový zacházení? Co mi prej vadí?! Jak se vůbec můžeš ptát? Taková pitomá otázka! Vy dvě si ze mě snad
děláte legraci! Myslíte si snad, že mě nemusíte brát vážně, protože jsem stará a ničemu nerozumím?“ Slova se páté přes deváté samovolně valí ven. Holka mě nechá křičet a odejde do kuchyně pro hadr. Když jím utírá rozlité mléko, klidným hlasem se zeptá: „Myslíte si, že je kvůli mně Green nešťastná? Že jsem jí zkazila život?“ „Samozřejmě! Jak jinak? To ty můžeš za její neštěstí. Kvůli tobě jsme já i moje dcera nešťastný.“ Zatínám vší silou stoličky, ale oční víčko sebou neposlušně škube. Holka na stůl postaví sraženou sklenici a řekne: „A co když se Green necítí nešťastná? Každý má o životě svou vlastní představu.“ „Vlastní představu? Vědí tví rodiče, jakej život vedeš? Žádní rodiče by se s něčím takovým nemohli smířit! Myslíš si snad, že život si každej rozhoduje jenom sám za sebe? Takhle to v životě nechodí.“ „Mým rodičům to ze začátku taky vadilo. Zvlášť tátovi. Mému tátovi.“ Mávnu rukou, abych dala jasně najevo, že mě svých řečí může ušetřit. „Taky bych vám něco chtěla říct. Jestli můžu.“ Rezolutně zavrtím hlavou. A pak pronesu téměř prosebným tónem, aby už konečně mé dceři dovolila žít normální, obyčejný život. Žádám ji, aby odešla. Aby nás nechala být. Aby mou jedinou dceru nechala žít nenápadným způsobem, nevybočujícím z řádu světa, přirozeně a obyčejně. „Bylo by fajn, kdybyste zkusila přemýšlet, proč Green na té ulici stojí,“ pronese důrazně po chvíli mlčení. A pak
98
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289403
dodá, že nájem a výdaje na domácnost za moji dceru platí ona a že už to tak dělá dva roky. „A vy si myslíte, že bych to dělala jen tak, bez rozmyslu, bez nějaké jistoty? Myslíte si, že bych se takhle chovala k někomu, s kým by mě nic nepojilo? I já si musím peníze tvrdě vydělávat. I já jsem někdy k smrti vyčerpaná. A přesto mi chcete říct, že mě to k ničemu neopravňuje?“ Chci jí říct, že jí všechno vrátím, ať je to, kolik chce. Že jí všechno vrátím, i kdyby to mělo trvat věky. Ale tahle slova se mi nakonec nepovede vyřknout nahlas. Holka se zeptá: „Co byste mi řekla, kdybych byla vaše dcera?“ A pak promluví znovu: „Jsme spolu sedm let. Umíte si to představit? Nechápu, proč pořád trváte na tom, že náš vztah s Green nic neznamená. Nepřijde vám to trochu přehnané?“ Vezme talíře se zbytky chleba a sklenice, odnese je do kuchyně a zavře se do svého pokoje.
Když druhý den brzy ráno odcházím z domu, zazvoní mi telefon. Volá manažerka z agentury, co mi práci v ústavu dohodila. Hlas ženy, která přes dvacet let zastávala pozici vrchní sestry v univerzitní nemocnici, zní sice úředně, přesto jím druhého dokáže záhadně přimět k defenzivě. „Jak víte, našla jsem vám místo ve velmi slušném domově pro seniory, který máte navíc blízko bydliště, že ano?“
Přisvědčím a zrychlím krok. Dnes odpoledne mají totiž Jenny stěhovat na třetí patro. V duchu mě pořád dokola zaměstnává dilema, jestli se mám znovu jít pokusit přesvědčovat provozního Kwona, anebo se mám raději s Jenny naposled rozloučit. „Tak proč mi tohle děláte? Víte přece velmi dobře, jak to v domově chodí. Vyrozuměla jsem, že jste provozního Kwona velmi rozladila.“ Když dorazím na konec uličky, vidím, že linkový autobus se právě chystá odjet. V ten okamžik se mi tělo vychýlí do strany a podvrtne se mi kotník. Projede mnou ostrá bolest, ze které mi leknutím vstanou vlasy na hlavě. Manažerka si podle všeho ničeho nevšimla, její hlas dál švitoří ze sluchátka: „Copak něco zmůžete, když těm lidem zbývá už jen umřít? Sice je bolestné to přijmout, ale je to tak. Pozemský úděl nelze zvrátit.“ Pozemský úděl. Nelíbí se mi, jak mluví o všech věcech, které se jí netýkají, jako o pozemském údělu, aby je smetla z dohledu, a tím s nimi skoncovala. Určitě tu frázi používá neustále. Určitě ji říká jako poučku svým dětem. A ty děti ji zas budou říkat svým dětem. Pod heslem pozemského údělu budou pohodlně odstraňovat další a další věci. Až se tím vytvoří něco obrovského, pevného, impozantního, závratného, proti čemu bude jeden člověk bezmocný. „Jenomže paní I netrpí těžkou demencí. Nemusela by se nikam stěhovat. Jestli jsem provozního touhle jednou větou rozladila, nemám, co dodat.“ Zatímco mluvím do sluchátka, dřepnu si před branou cizího domu a třu si bolavý kotník. Cítím, jak mi
100
101
*
Ukázka elektronické knihy