A co si mám podle vás vyslechnout? dere se mi na jazyk. Není samo o sobě dost krutý sledovat, jak se mi vy dvě roztahujete v domě? vypadne ze mě málem. Mám si vyslechnout, co spolu děláte, když se za nocí pelešíte v jedný posteli? Nebo jestli umíte napodobit potěšení, jaký jsme si dávali my s manželem? Jako když tě dělali tví rodiče. Jako když jsme my dělali naši dceru. Dokážete taky zplodit potomka, kterej se každý z vás bude podobat přesnou polovinou? Kdybych tyhle nestoudně obnažené otázky skutečně vyslovila, dostala bych tu holku konečně do úzkých? Zastyděla by se a sklapla? Pokývla by hlavou na znamení souhlasu, uznala chybu a začala mě konečně prosit o odpuštění? „Podívejte se. Moje dcera není jako ti vaši kamarádi. Já ji znám. Moc dobře ji znám.“ „To si rodiče obvykle myslí. Jenomže nám už je přes třicet. Nejsme malé děti.“ V zápalu řeči se rozmáchnu rukou a nechtěně srazím sklenici s mlékem. Bílá tekutina se rozlije po desce stolu a stéká na zem. Holka se pohotově zvedne na nohy. V tu chvíli definitivně ztrácím vládu nad situací. „Ještě jsem neskončila! Sedni si, seď a poslouchej!“ Když ji přiměju posadit se zpátky, pokračuju: „Můžeš mi teda vysvětlit, proč by zrovna moje dcera, která se za sebe jinak nemusí v žádným ohledu stydět, měla v práci snášet podobný zacházení, proč by měla trpět, že si na ni lidi z ulice od rána do večera ukazujou? Řekni, když jseš tak chytrá, proč by měla moje dcera strpět takový zacházení? Co mi prej vadí?! Jak se vůbec můžeš ptát? Taková pitomá otázka! Vy dvě si ze mě snad
děláte legraci! Myslíte si snad, že mě nemusíte brát vážně, protože jsem stará a ničemu nerozumím?“ Slova se páté přes deváté samovolně valí ven. Holka mě nechá křičet a odejde do kuchyně pro hadr. Když jím utírá rozlité mléko, klidným hlasem se zeptá: „Myslíte si, že je kvůli mně Green nešťastná? Že jsem jí zkazila život?“ „Samozřejmě! Jak jinak? To ty můžeš za její neštěstí. Kvůli tobě jsme já i moje dcera nešťastný.“ Zatínám vší silou stoličky, ale oční víčko sebou neposlušně škube. Holka na stůl postaví sraženou sklenici a řekne: „A co když se Green necítí nešťastná? Každý má o životě svou vlastní představu.“ „Vlastní představu? Vědí tví rodiče, jakej život vedeš? Žádní rodiče by se s něčím takovým nemohli smířit! Myslíš si snad, že život si každej rozhoduje jenom sám za sebe? Takhle to v životě nechodí.“ „Mým rodičům to ze začátku taky vadilo. Zvlášť tátovi. Mému tátovi.“ Mávnu rukou, abych dala jasně najevo, že mě svých řečí může ušetřit. „Taky bych vám něco chtěla říct. Jestli můžu.“ Rezolutně zavrtím hlavou. A pak pronesu téměř prosebným tónem, aby už konečně mé dceři dovolila žít normální, obyčejný život. Žádám ji, aby odešla. Aby nás nechala být. Aby mou jedinou dceru nechala žít nenápadným způsobem, nevybočujícím z řádu světa, přirozeně a obyčejně. „Bylo by fajn, kdybyste zkusila přemýšlet, proč Green na té ulici stojí,“ pronese důrazně po chvíli mlčení. A pak
98
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289403