A slepec se hlasitě rozesmál. Atahualpa si odepjal jednu zlatou náušnici a vložil mu ji do dlaně. Pak pokračovali v procházce a vyholený mu vykládal, co je to index, heretico a auto da fé. Atahualpa, a Higuamota ještě více, se nepřestávali divit jedné věci, které si všimli: mezi zdejšími obyvateli byli lidé movití, oplývající majetky všeho druhu, a přitom jejich bližní jim žebrali u dveří a byli hladoví a vyhublí na kost. Atahualpovi, a Higuamotě ještě více, připadalo zvláštní, že ti potřební takovou nespravedlnost strpí, že se na ty druhé nevrhnou nebo jim nevypálí domy. Pedro Pizarro uměl luštit mluvící listy. Dostal se k němu spis, který neoficiálně přeložil jeden z vyholených a který potají koloval mezi lidmi, a Pedro z něj inckému panovníkovi a jeho kubánské družce předčítal: „Když totiž vlivní předáci vidí, že již nemohou odolávati lidu, začnou vynášeti znamenitost některého ze svého středu a učiní ho vladařem, aby mohli v jeho stínu ukájeti své choutky.“ Byl to politický traktát, který sem právě doputoval ze země jménem Florencie, a mladý Atahualpa ve své přirozené moudrosti cítil, že by mu mohl být v budoucnu k užitku, neboť se v něm psalo ještě toto: „Kromě toho není možné vyhověti mocným předákům čestně a tak, aby nebylo ublíženo jiným, je však možné vyhověti lidu, neboť touhy lidu jsou čestnější než přání šlechty a boháčů: tito chtějí utiskovati, kdežto lid jenom touží, aby nebyl utiskován.“ Ne že by se mladý panovník přehnaně staral o štěstí lidu. Bez váhání potlačil vzpouru Cañariů i Tunebů, které s oblibou nazýval „psi“, a také toledských. Ke svému lidu ale cítil zodpovědnost, i když se stav snížil na těch dvě stě, kteří vyvázli z Chinchaysuyu. Věděl, že pro jejich záchranu bude muset čelit mocným a mnohem početnějším protivníkům, proti kterým bude muset sehrát jemnou politickou hru, využít v ní všech výhod terénu a dopodrobna porozumět vyváženosti sil a jejich vztahům. A tento Niccolò Machiavelli mu nepřipadal jako špatný rádce. ( 104 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289402
Quisquis se ponořil do map zdejšího kraje: chtěl vědět, kudy se táhnou pohoří, kde se otevírají údolí, kde se rozkládají roviny, chtěl pochopit povahu zdejších řek a mokřin. Věnoval tomu mnoho péče. Chalcuchima začal u jednoho vyholeného, jenž se těšil velkému věhlasu a jmenoval se Francisco de Vitoria, studovat obor, který se zabýval uplatňováním zákonů a udělováním trestů. Higuamota se učila luštit mluvící listy, a to od svého mladého chráněnce, který se stal též jejím učitelem a, jak se proslýchalo, i něčím víc. Atahualpa s úžasem odhaloval spletitou historii místních králů. A všichni užasle naslouchali, když jim vyholení vysvětlovali pohádky obsažené v mluvící krabici, kterou citovali při každé příležitosti, nosili ji neustále při sobě a posedle ji uctívali. I řád kněžské hierarchie, do kterého náleželi, byl zřejmě nekonečně složitý. Přesto Quitové pochopili dvě věci: existuje místo jménem Řím, které budí mimořádnou úctu, a kněz jménem Luther, který budí mimořádné podráždění. I Francisco de Vitoria, jenž se podle všeho vyznačoval velkou moudrostí, se při zmínce o tomto svém kolegovi neubránil rozčilení. Atahualpa a jeho lidé nebyli s to pochopit, o co v jejich rozepři jde, ale musel to být důležitý spor, neboť na severu kvůli němu zuřily války. Zejména jedna z těch báchorek se jim protivila: byla o pastýři, kterého jeho bůh připravil úplně o všechno – o ženu, o děti, o dobytek, o zdraví, o bohatství, a to jen pro zábavu, kvůli sázce uzavřené se zlým duchem, jako by si chtěl jen ukrátit dlouhou chvíli, nebo z pýchy, aby prokázal, jak jsou ti nejbídnější zbožní a že mu zůstanou oddaní za všech okolností. Quitům ten bůh připadal vrtkavý, a skutečnost, že nakonec nebohému pastýři majetek, ženu, děti i dobytek vrátil (a ještě jeho jmění rozmnožil, jako by se chtěl za ten svůj nepěkný kousek omluvit), jejich nedůvěru jen zvýšila. Viracocha se žádných takových dětinských surovostí nedopouštěl. A pokud jde o Slunce, to bylo na své neochvějné pouti nad podobné hříčky zcela povzneseno. ( 105 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289402
Obřad zvaný „mše“ je však zaujal. Hřímání varhan je ohlušovalo a bralo je za srdce. Malá Cusi Rimay a Quispe Sisa se naučily křižovat a říkaly, že by se chtěly nechat pokřtít. Dny ubíhaly a vyholení ze Salamanky jevili mnohem větší chuť k obchodním jednáním s mladými quitskými ženami než ti z Lisabonu. Některé z nich otěhotněly. Někteří vyholení onemocněli. Atahualpa rád poslouchal výklady Francisca de Vitoria o přírodních zákonech, o pozitivní teologii, o svobodné vůli i o dalších pojmech, které byly tak složité a inkova znalost kastilštiny v té době ještě tak chabá, že je chápal jen náhodně, a jejich rozhovory byly tudíž velice omezené. Jednoho dne se k nim doneslo, že se Karel V. vrací. Jelikož je Pedro Pizarro navnadil svými vyprávěnkami o paladinech, očekávali, že se setkají s Karlem Velikým, císařem franckým, a s jeho synovcem Rolandem s věrným mečem Durandalem. A brzy si mohli ověřit, že ani tento Karel vskutku není jen tak ledaskdo. Jeho vojsko, které bylo v jejich představách ohromné a strašné, na cestě k Salamance provázely zvěsti o úspěších v dalekých krajích. (Že skutečnost zdaleka nebyla tak jednoznačná, se měli dozvědět až později.) Rozhodli se mu vyslat vstříc delegaci. Tímto úkolem byli pověřeni Chalcuchima a Quisquis. Higuamotě naopak Atahualpa nedovolil, aby je doprovodila: tomuto Karlovi Angelikou být neměla. Místo ní se úlohy tlumočníka zhostil jeden z vyholených, který se zajímal o kečuánštinu. Delegace sice byla pouze záminkou pro výzvědnou výpravu, Chalcuchima s sebou nicméně pro všechny případy vzal i Atahualpovu pumu a několik papoušků.
15. Karel Tři desítky jezdců vyrazily. Když jim cestu přehradila řeka, přebrodili ji. Pak se před nimi objevil tábor. Pláň byla plná velkých stanů. ( 106 )
Ukázka elektronické knihy