Augustin z Hipponu (Ukázka, strana 99)

předsedající první regulérní a dlouhodobé série „obecných“ koncilů v dějinách africké církve začal Aurelius naplno využívat získanou autoritu a stal se „primasem africkým“. Augustin ho vždy obezřetně oslovuje uctivými slovy Auctoritas tua. Tato mocná a dominantní postava měla Augustinovým reformám vtisknout „meč“.46 Aurelius do Augustinova společenství sám docházel,47 ale nejen to: aktivně též Augustina vybízel, aby v církevní provincii Numidii založil myslitelské centrum. Byl nadšen, že Alypius zůstal v Hipponu „za příklad těm, kdo zvažují, zda opustit svět“.48 A jeho pobídky byly bohatě vyslyšeny. Augustinovo monasterium v Hipponu se změnilo v „seminář“ v původním smyslu slova, tedy v „semeniště“, z něhož byli Augustinovi chráněnci „vysazováni“ na biskupské stolce v předních numidských městech.49 Tento náhlý příliv nových osobností musel ovlivnit rovnováhu sil v provincii.

Svět africké církve byl těsný, většina biskupů se tu osobně znala a každý biskup byl na malém městě obecně známou postavou. Muži vysílaní z Augustinova semináře nebyli jen oddaní svému učiteli a přístupní jeho inspiraci, ale navíc to v mnoha případech taktéž byly spektakulární figury. O průměrném donatistickém i katolickém biskupovi platilo, že je provinčním notáblem: například v Numidii byli mluvčími donatistické strany místní právníci a učitelé.50 Avšak „světem“, z něhož konverzí vyšli příslušníci Augustinova kláštera, byl mnohdy širší a nemilosrdnější svět římského státního aparátu.51 Někteří tito skromní „služebníci Boží“ byli dříve příslušníky obecně obávané tajné policie52 a v nově nastoupeném životě chudoby mohli spoléhat na podporu největších velkostatkářů západního Říma.

Alypiova charakteristická humanitas,53 neselhávající obratnost ve styku s lidmi, mu umožňovala ujmout se zvláštních iniciativ, a tak netrvalo dlouho a prostřednictvím známosti s příbuzným Paulina z Noly se mu podařilo osobně oslovit tohoto nestora dobového monastického hnutí.54 Paulinus byl posledním žijícím dědicem jednoho z tehdejších nejstarších a nejbohatších rodů: v Galii a Hispánii vlastnil statky tvořená „království“. Nedávno se se svou ženou Therasií uchýlil do monastického ústraní ve své senátorské vile ve městě Nola v Kampánii.

Augustin v pozdějších letech doufal, že by tento „lev“ asketického hnutí mohl podniknout cestu do Afriky a podpořit zájmy mnichů. Z toho je patrné, v jak podstatné míře hledalo nové uskupení podporu a inspiraci mimo africkou provinční církev.55 Roku 395 už Paulinus mohl napsat, že se v Africe nemožné stalo skutkem.

Augustin se stal bez obtíží biskupem, a právě tak i jeho korespondenti Aurelius, Alypius, Profuturus a Severus.56 Všichni byli „služebníky Božími“ a Augustinovými osobními přáteli. Díky těmto mužům byl „roh církve“ pozvednut do výše, což nezvěstovalo nic dobrého pro „rohy hříšníků“, tedy manichejců a donatistů.57 Jde o počátek dramatického revolučního zvratu v dějinách afrického křesťanství.

Náhlé seskupení kompetentních lidí v jediné provincii je symptomem ještě zásadnější změny v životě římské říše. O vzestupu Augustina a jeho přátel se Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289396

Paulinus zmiňuje v dopise Romanianovi a Licentiovi. Romanianus se synem se vrátili do Itálie, a jak se na příslušníka tradiční římské vládnoucí vrstvy slušelo, snažil se zajistit, aby se syn v Římě prosadil. O deset let dříve ho následovala skupina seriózních a ambiciózních jedinců, čítající i Augustina, kteří chtěli v Itálii najít čest a moc. Teď se většina těchto lidí navždy usadila v malých provinčních městech v Africe. Muselo to vyvolávat dojem, že se odsoudili k životu v zapadákově. Uvedená zpráva z Itálie je ale to poslední, co se o Romanianovi a jeho synovi dozvídáme. Následně mizí z dějin. Naopak Augustin, Aurelius a Alypius, biskupové vládnoucí v maloměstech nad malými lidmi, ovlivní životy ostatních obyvatel provincie mnohem pronikavěji, než by to se svými soudními přemi a odtažitými ambicemi kdy dokázal Romanianus. Ne všechny cesty již vedly do Říma.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289396

15. ZTR ACENÁ BUDOUCNOST1

První texty, jež Augustin sepsal po své konverzi, a jeho nejslavnější mistrovská Vyznání od sebe dělí deset let. Během této dekády Augustin nepozorovaně přešel do nového světa.

V rozmezí let 386–391 v Itálii a Thagaste totiž zůstával pevně zakotven ve starém světě. Ideál, na němž zakládal svůj život, nadále příslušel k antické tradici platonismu. Měl se z něj stát mudrc (sapiens), jenž vede kontemplativní život, a stejně jako jeho pohanští současníci v téže tradici byl odhodlán „připodobnit se v ústraní bohu“.2 Takovéto filozofy nacházíme na dobových sarkofázích: tyto přísné a klidné figury, usazené v kroužku obdivných žáků a s otevřenou knihou na kolenou, představují nejvyšší lidský typ, který klasická kultura pozdní antiky podle vlastního mínění mohla zplodit.3 Vzdělaní křesťané chápali křesťanské světce jako uskutečnitele v zásadě týchž ideálů, jaké soudobí pohané přisuzovali filozofům. Když tedy Augustin hovoří o vlastnostech života dosaženého jeho osobními vzory, apoštoly, zcela přesně vidíme, v co sám doufal: „Blahosla­ veni mírotvorci.“ „Neboť mírotvorci v sobě jsou ti, kdo dobudou a podrobí rozumu (…) všechna hnutí svých duší, a když zkrotili své tělesné tužby, stali se sami v sobě Božím královstvím. […] Těší se míru, jenž je na zemi dán lidem dobré vůle (…) životu završeného a dokonalého mudrce. […] To vše se může naplnit v přítomném životě a naše víra říká, že apoštolové toho dosáhli.“4 Byly to hluboce vštípené představy a vidíme je v ukázněných, vzdálených tvářích z kterékoli dobové mozaiky. O nějakých třicet let později byli prý vzdělaní biskupové šokováni myšlenkou starého Augustina, že i sám svatý Pavel byl možná „velice potřísněn pohlavními touhami“.5 Uplynulo deset let a tato vznešená naděje se rozplynula. „Kdo si myslí,“ napíše Augustin následně, „že v tomto smrtelném životě někdo může rozptýlit mlhy tělesných a smyslných představ tak, aby získal nezastřené světlo neměnné pravdy a lpěl na něm s neochvějnou stálostí ducha zcela odpoutaného od obvyklého žití – kdo si toto myslí, ten nechápe, co hledá, a nechápe, kým je hledající.“6 Sám za sebe Augustin dospěl k verdiktu, že k naplnění, které mu, jak si myslel, sliboval křesťanský platonismus, nikdy nedospěje: nikdy v sobě nenastolí vítězství duše nad tělem a nedosáhne pevné kontemplace ideálního filozofa. Je to ta Ukázka elektronické knihy