nárokovat to, čemu se říká politika autenticity. Autenticitu má hledat umění nebo náboženství, ale ne politika, protože tím by se stala tyranií srdce i ducha. Proto také na rozdíl od antických filosofů v moderní době důsledně rozlišujeme mezi tím, co se má stát věcí veřejnou, a co má naopak zůstat soukromou záležitostí a do čeho se nesmí míchat ani státní moc, ani žádná nepovolaná osoba. Ve veřejných záležitostech se neustále sjednává veřejné mínění, doxa. To neznamená, že by v nich vládla lež nebo klam a faleš, ale že moc si nemůže uzurpovat a společensky vynucovat pravdu. Naopak, první omezení politické moci spočívá v povinnosti garantovat možnost svobodně si utvářet a naplňovat naše osobní soukromé životy. Jak vidíte, klasický římskoprávní rozdíl mezi soukromým a veřejným právem tak nabývá i zcela současnou formu rozdílu mezi veřejným světem demokratické politiky a soukromým světem autentického sebeutváření, v němž se každý z nás může chovat podle vlastní libosti. Jak je život a autentická existence krkolomná, na to upozorňoval i Kierkegaard: „Chce-li svéhlavý člověk dobro a jeho vítězství, nechce jedno, ale je rozdvojen.“ Kierkegaard si jako jeden z prvních uvědomil, že etika není myslitelná bez ironie a že Bůh, který s Abrahamem mluví tak vážně, se proto obrací k Izákovi v ironické formě. Ironie je svrchovaně důležitá forma odpovídání i odpovědnosti. Chtít, aby dobro zvítězilo na zemi tady a teď, může jen naiva nebo fanatik. Odmítnout dobro, protože nevítězí, může jen hlupák nebo absolutní cynik. Hledat odpověď na otázku dobra a odpovědnosti vůči němu ve společnosti, kde dobro nevítězí 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289334
Issuu converts static files into: and more. Sign up and create your flipbook.