se zuřivě pářit s lekotilskými soukmenovci. Produkce koček tak překročila snesitelnou mez. Jejich mrouskání a kňourání začalo jít všem místním obyvatelům, známých svou neobyčejnou toleranci k všemožné domácí havěti, značně na nervy. Paní Pelíšková měla ráda všechny své kočky. Opravdu však milovala pouze pana Nováka. Pan Novák samozřejmě nebyl žádný dvounohý milenec, ale osmikilový sibiřský kocour s výstavními parametry. Jednoznačný alfa samec byl nekorunovaným králem všech koček a otcem většiny mláďat ve městě. Jednou však pan Novák zmizel. Nářek v bytě Pelíškových trval celý týden, než se chlupatý tulák zase vrátil. Shledání bylo vskutku srdceryvným výjevem. Ryšavá paní Pelíšková skropila kocourovu dlouhou srst démanty svých slz a pan Pelíšek ho nenápadně přátelsky nakopl. „Ty šelmo, ty můj miláčku, ty můj pane Nováku,“ vrkala paní Pelíšková. „Už mě nikdy nesmíš opustit!“ Pan Novák však byl jiného názoru a za měsíc, v čase kočičí lásky opět zmizel. Neprozřetelně si však ke svým eskapádám vybral zahradu u Bivojova domku, kde pravidelně pořádal hlasité orgie. „Bí, to se už fakt nedá,“ protáhla Broňa své pružné tělo. „Ty kočky koncertují už moc nahlas a já se fakt potřebuji vyspat.“ Bivoj se vztyčil v na posteli a poškrábal se ve vousech. „Víš co, já pustím ven na chvíli Otylku, ať tu chamraď definitivně vyžene.“ „Až se budeš vracet do pelíšku, dej si na hlavu na tropickou přilbu. Víš, jak mě rajcuje, když vypadáš jako cestovatel Emil Holub v Africe,“ zavolala za ním Broňa, zalykajíc smíchem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289330