jsme se hádali. Jak na mě vykřikl, že nevím, jaká ta doba byla a co to s lidmi dělalo. Proč ta nenávist vůči sklenařům. To, co mi nyní vyprávěla Elizabeth, tu nenávist vysvětlovalo. Podle nich jsme byli zodpovědní za pařížskou horečku, ale útočiště ani ochranu jsme neposkytli. „Ale Vargas…“ začala jsem. Vargas přece měl svou minulost, on nebyl zločincem. „Ano, ano, Vargas!“ odfrkla si znechuceně Podfortová, jako by můj nejoblíbenější bojovník byl pro ni naopak ten nejodpudivější. „Náš neochvějný, trpělivý Vargas! Nebuď bláhová! Ten pro změnu nevěděl co se životem. Bylo mu jedno, jestli pojde. Minimálně jednou týdně se odhodlával k sebevraždě. Etienne se jako obětavý už narodil, a tak se, ten blázen, rozhodl zemřít pro Boha. Eliasz zase nabyl dojmu, že je nesmrtelný a nemůže se mu nic stát. Ono vůbec těch pět, kteří přímo zažili horečku, se toužilo obětovat. Včetně kapitána. Blázni to byli. Do jednoho. Jako poslední k pětadvacítce dorazil Erno, přihlásil se kvůli slávě. Blbec! Jako jediný má čistý spánek. Vyrostl v době, která na pařížskou horečku už zapomněla. Ostatní jsou jako časovaná bomba. Podívej se na Jorta! Proč si myslíš, že nevydrží střízlivý? Byly doby, kdy řval ze spaní a schovával se pod postel. Minulost za ním slídí jako hyena za mršinou. Stejně tak je to s ostatními. Byli jako zvířata. Kapitán musel každého z nich vychovat, udělat z něho člověka. Naučit je jíst příborem, mluvit, stát vzpřímeně. Když to nešlo po dobrém, nadával jim, dost často je i bil, aby se mu podřídili. Byl tvrdý. Tak tvrdý, že jsem se kolikrát obávala o jeho rozum. Dobré chování do nich zatloukl pěstmi. A bylo mu jedno, jestli se u toho lámaly kosti nebo vypadávaly zuby. Začátky byly těžké.“
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289309