jsme se hádali. Jak na mě vykřikl, že nevím, jaká ta doba byla a co to s lidmi dělalo. Proč ta nenávist vůči sklenařům. To, co mi nyní vyprávěla Elizabeth, tu nenávist vysvětlovalo. Podle nich jsme byli zodpovědní za pařížskou horečku, ale útočiště ani ochranu jsme neposkytli. „Ale Vargas…“ začala jsem. Vargas přece měl svou minulost, on nebyl zločincem. „Ano, ano, Vargas!“ odfrkla si znechuceně Podfortová, jako by můj nejoblíbenější bojovník byl pro ni naopak ten nejodpudivější. „Náš neochvějný, trpělivý Vargas! Nebuď bláhová! Ten pro změnu nevěděl co se životem. Bylo mu jedno, jestli pojde. Minimálně jednou týdně se odhodlával k sebevraždě. Etienne se jako obětavý už narodil, a tak se, ten blázen, rozhodl zemřít pro Boha. Eliasz zase nabyl dojmu, že je nesmrtelný a nemůže se mu nic stát. Ono vůbec těch pět, kteří přímo zažili horečku, se toužilo obětovat. Včetně kapitána. Blázni to byli. Do jednoho. Jako poslední k pětadvacítce dorazil Erno, přihlásil se kvůli slávě. Blbec! Jako jediný má čistý spánek. Vyrostl v době, která na pařížskou horečku už zapomněla. Ostatní jsou jako časovaná bomba. Podívej se na Jorta! Proč si myslíš, že nevydrží střízlivý? Byly doby, kdy řval ze spaní a schovával se pod postel. Minulost za ním slídí jako hyena za mršinou. Stejně tak je to s ostatními. Byli jako zvířata. Kapitán musel každého z nich vychovat, udělat z něho člověka. Naučit je jíst příborem, mluvit, stát vzpřímeně. Když to nešlo po dobrém, nadával jim, dost často je i bil, aby se mu podřídili. Byl tvrdý. Tak tvrdý, že jsem se kolikrát obávala o jeho rozum. Dobré chování do nich zatloukl pěstmi. A bylo mu jedno, jestli se u toho lámaly kosti nebo vypadávaly zuby. Začátky byly těžké.“
— 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289309
Chtěla jsem Elizabeth opravit, že na začátku bylo mužů šest, ale ve svém vyprávění se natolik pohroužila do vzpomínek, že by mě asi nevnímala. „Každý se může změnit,“ podotkla jsem tiše, spíše pro sebe. Možná se tak bojovníci chovali kdysi, napadlo mě. Muži, které jsem ale znala já, už takoví nebyli. Podfortová se v nich mýlila. Nechtěla jsem, aby viděla moje slzy, ale oči mě pálily, jako bych znovu spadla do té jejich proklaté řeky. Muži spolu vycházeli. Vargas kdysi říkal, že přátelství je o odpuštění. O přijetí člověka takového, jaký je. Že přátelství je dlouhá cesta. A tihle muži spolu kráčeli mnoho let. Jen krátce jsem postřehla, jak se nasterea za mnou nepatrně pohnula. Napadlo mě, že mi možná chtěla odporovat, ale neuměla mluvit. Já si ale svými slovy byla jistá. „Myslíš?“ zeptala se mě pochybovačně po chvíli Elizabeth. „Kapitán se děsí dne, kdy se tohle celé dostane na veřejnost…“ „Proč?“ vyjekla jsem a postavila se. „Vždyť se starají o Duvalské pohoří! Nastavují své životy! Chrání lidi! Viděla jsem to!“ Kapitánova bývalá mentorka se ušklíbla a její oči snad ještě víc zčernaly. „Přece si nemyslíš, že by svět chtěl za bohy vrahy nebo zoufalce? Že by k nim někdo pak vzhlížel? Že za to mohla doba, nikoho nezajímá. Proto je pětadvacítka veřejnosti nepřístupná, samostatná, mimo veškeré zákony. To byla věc, kterou si kapitán vymínil. Jenomže Kozlowská už jim dlouho šlape na paty. Hledá jejich slabinu. Ví, že je něco špatně, ale neví co. A ona na to přijde. A až na to přijde, celá pětadvacítka ji bude poslouchat na slovo. Pak teprve bude zle, to mi věř.“
— 101 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289309
Ke své zlosti jsem si nemohla nevšimnout, že pokaždé když mluví o kapitánovi, znechuceně se ušklíbne. „Hledá vás!“ vykřikla jsem zoufale. „Nebo spíš vašeho vraha! A taky vaše dítě!“ Při poslední větě jsem se zarazila. Úplně jsem zapomněla na to, že tahle žena tajila své dítě a ukryla ho někde v Duvalském pohoří. Přece nemohla porodit dítě Karima Amarijského? To nedávalo smysl. „Mé dítě?“ zbystřila a pobaveně se na mě podívala. Okamžik přemýšlela. „Odešla jsem sem, abych mohla vychovat Armina. To, co jsme s kapitánem v té nenávisti způsobili, se musí zastavit. Celá léta jsem hledala možnosti, a nakonec našla posledního potomka Karima Amarijského. Žili mezi fury. Jeho matka měla jít s námi, ale zemřela mladá, těsně před odchodem. Jen náhodou jsem se dověděla o průchodu pod otortenským územím. Trvalo léta, než jsem se spřátelila s fury, a ti mě, ač o tom sami netušili, dovedli k hotulům. Když se mi podařilo je přesvědčit, že přicházím s potomkem, našli člověka, který nám pomohl s přechodem. Od té doby žijeme zde. Ale své dítě jsem nikdy neměla. Vždy to byl jen Armin, o koho jsem se starala.“ „Takže ten vzkaz od vás byl k ničemu? Jen jste zahlazovala stopy?“ Zamotala se mi hlava. „Kapitán vás hledá! Vždyť i on hledá cestu, jak to celé zvrátit! Myslí si, že jste mu zanechala nějaký vzkaz, který musí rozluštit jen on. Říkal, že jste se odcizili.“ Elizabeth se na mě posměšně dívala a dál mě utvrzovala v tom, co jsem tušila od začátku. O kapitána tu nikdy nešlo. Dávno přestala být jeho přítelem. „Vy už ale jeho přítel dávno nejste a ani jím být nechcete, že?“ poznamenala jsem zklamaně.
— 102 —
Ukázka elektronické knihy