Návrat do života Uvážíme-li, že složité struktury mozku (fyzické jevy) vytvářejí asi 1011 neuronů, které vzájemně souvisejí s pochody v lidské mysli, musíme se vyvarovat toho, abychom přisuzovali cokoli podobného lidskému myšlení také nižším systémům, jako jsou atomy a molekuly. Pochody jejich mysli se musí od našich naprosto lišit, přesto i je můžeme za pochody mysli pokládat – to znamená za druh počitků, které jsou vzájemně provázány s fyzickými procesy, ale nejsou s nimi totožné.9 Gregory Bateson se při dokazování přítomnosti mysli v přírodě vydal jiným směrem. Namísto toho, aby hledal mysl uvnitř systémů, chápal ji jako něco zasazeného do informačních obvodů, které živé systémy propojují a řídí: Souhrnná seberegulační jednotka, která zpracovává informace, představuje systém, jehož hranice vůbec nesouhlasí s hranicemi těla ani s hranicemi toho, co obecně nazýváme jako „já“ či „vědomí“.10
Já jako ten, který činí volby Stejně jako každý otevřený systém, také mysl je sebeorganizující. Zatímco její mentální operace mohou být ovlivňovány zvenčí, není možné je řídit. Je to dáno tím, že tlaky okolí mohou působit pouze v interakci s vnitřními kódy systému a ty jsou podmíněny předchozí zkušeností. Jak se postupně systém stává komplexnějším, je méně determinován svým okolím a zvyšuje se jeho autonomie. Mysl lidí i některých dalších savců s velkým mozkem je obdařena pozoruhodnou schopností – vědomím schopným sebereflexe. To se nutně vyvinulo, když se vnitřní složitost systému a rozsah 62
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289290
3 – Výchozí zázrak: Naše pravá přirozenost a síla možností volby natolik zvětšily, že nadále nebylo možné přežít pouze metodou pokus-omyl. Bylo nutné vyvinout další úroveň vědomí, která by umožnila zvažovat různé směry jednání. Jinými slovy, bylo třeba činit volby. Ve stále složitějších komplexech zpětnovazebních smyček vznikla nová úroveň sebekontroly. Objevilo se já, které pozoruje samo sebe a jež vzniklo jako důsledek procesu rozhodování. Jak zdůraznili mnozí mudrcové: ať se nacházíme v jakkoli obtížných podmínkách, vždy se můžeme rozhodnout, co uděláme. Možnost volby je náš vzácný dar, naše útočiště. V systémové teorii i v buddhismu je rozhodování považováno za určující pro já. Pomocí vlastního rozhodování objevujeme, kým jsme.
Pozitivní dezintegrace Někdy je nejlepší volbou vzdát se, rozpadnout se. Živé systémy jsou k vývoji podněcovány různými nebezpečími pro jejich přežití. Pokud dostanou a opakovaně dostávají zpětnovazební signál, že jejich dosavadní normy a chování nadále nejsou v daných podmínkách efektivní, reagují změnou. Hledají a začleňují do svého života vhodnější normy, a přizpůsobují se tak novým výzvám. Pátrají po hodnotách a cílech, které jim umožní proplouvat složitějšími podmínkami s vyšší odolností a propojeností. Je to náročný úkol, protože systémové normy jsou vnitřními kódy, jimiž se systém vymezuje. Ervin László nazývá tento proces průzkumnou sebereorganizací. Pro člověka jsou jeho vnitřní kódy a organizační principy klíčové pro nalezení smyslu vlastního já. Zjistíme-li, že už nejsou opodstatněné, může nás to velmi mást a působit obrovskou nejistotu v tom, kým vlastně jsme. S pocitem, že jsme sešli z cesty, se můžeme setkat v náboženských tradicích, kde je považován za výzvu k pokání. Taková 63
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289290
Návrat do života ztráta dosud platných norem je sice bolestná a matoucí, ale psychiatr Kazimierz Dabrowski ji považuje za pozitivní dezintegraci11 – umožňuje totiž adaptivnější porozumění sobě samému i světu. V obdobích významných kulturních změn je prožitek pozitivní dezintegrace velmi častý. Je tomu tak i v současném období Velkého rozkladu. Všude se setkáváme s anomáliemi, které se neshodují s naším očekáváním, protože – v systémové terminologii – neodpovídají dosavadním kódům a přesvědčením. V důsledku ztráty pohodlí, důvěry a zažité strategie zvládání situací můžeme mít pocit, že se náš svět rozpadá na kusy. Občas propadáme panice či se stáhneme nebo se navzájem osočujeme. Nyní, na začátku 21. století, čelí lidstvo výzvám, jakým dosud na své 150 000 let dlouhé cestě nečelilo. Nikdy předtím jsme nebyli svědky masového vymírání druhů způsobeného ničením přírodních lokalit a ekosystémů. Zatím jsme se ani nepotýkali s celoplanetárním narušením klimatu způsobeným činností člověka. Doposud jsme nikdy sami sebe i všechny ostatní formy života nevystavili úrovním radiace a radioaktivních částic, které jsou uvolňovány při výrobě jaderné energie a zbraní a ještě se znásobily katastrofami fukušimských rozměrů. Dosud nikdy nebyla biosféra zasažena tak velkým chemickým znečištěním a genetickými manipulacemi – včetně takových, jejichž následky už nedokážeme napravit. Je těžké pojmout hrůznost těchto útoků na život. Máme sklon od toho odvracet tvář. Nemáme žádné recepty ani zkušenosti, které bychom mohli použít k jejich zvládnutí. Z historie se poučit nemůžeme – snad jen na základě analogií. Ať se snažíme sebevíc, naše staré kódy už neplatí. Je užitečné si připomenout, že život, který skrze nás žije, se znovu a znovu nachází v situacích, kdy už nemůže uplatnit dosud zavedené formy a postupy. Pozitivní dezintegrace je od evoluce živých 64
Ukázka elektronické knihy