místě. Ať už jsme měli plnit jakýkoli poslání, měli jsme k tomu
jak náležitý vybavení, tak lidi.
Zatím jsem si s tím hlavu nelámal. Všechno, co jsme měli
udělat, jako třeba napojit se na kyslík, byl dril, teda věc naučená a vyzkoušená. Bez kyslíku bychom nemohli dýchat – ve výšce
nad 5 300 metrů ho už není dost na to, aby vás udržel při životě. Všichni jsme byli duševně i fyzicky vycvičený: Kolikrát už
jsme simulovali zatažení za rukojeť, co vytahuje hlavní šňůru
padáku, a pak jsme se koukali nad sebe, na „balík prádla“. Pro
případ, že by tam „prádelní šňůra“ nebyla, existoval plán B: ote-
vřít záložní padák.
Nechápal jsem, proč to cvičit ještě pár minut před výsko-
kem. Kdykoli jsme skákali v plný polní nebo v noci, měli jsme
u padáku taky zařízení pro automatický otevření toho záložního a to fungovalo na barometrický tlak. Ve výšce 1 000 metrů se otevřel automaticky, takže kdybyste začali rotovat, s něčím
se ve vzduchu srazili, omdleli nebo si zlomili ruku, přinejmen-
ším by vám to vytáhlo padák z batohu.
O lidech, co se dostali do otáček, zvlášť s těžkým vybavením,
se vykládaly příšerný historky. Když se totiž padák správně nezabalí nebo nevyváží, chová se, jakmile vyskočíte a opře se do
vás vítr, po svým. A pak jste fakt v řiti, protože si to s vámi dělá, co chce, navíc čím dál rychleji.
Řeknu vám, že bylo pár kluků, co je to fakt roztočilo. Možná
chtěli instruktorům předvést, jak to mají v paži. Dávali palce
nahoru, jako by byli v Top Gunu. Ještě mohli přihodit pár zasalutování.
Já byl na skok připravený, žádný problém, jen jsem ho ne-
chtěl podělat. Nechtěl jsem být tím, kdo nepřistane hned vedle nákladu.
S barometrickým tlakem se to má tak, že čím nižší je, tím víc
plynu se uvolňuje. Všichni jsme proto dost prděli, naštěstí díky kyslíku jsme nic necítili.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289246