Historie
éru odhalování pomníků a pa mátníků napojených na ritualitu veřejných shromáždění, demonstrací a národních pohřbů pořádaných v dusnu tiché piety, anebo v roz dmýchané emocionální bouři nacionalistické nenávisti a bojovnosti. Nově budované artefakty, ceremoni álně vestavěné do pražského prostoru, zhmotňují a fixují historickou kolektivní paměť Čechů. Do okolí vtíravě vyzařují ty jediné „správné“ ideologické hodnoty, které se mají vpálit do duší diváků, kolemjdoucích, turistů. Instalují se pomníky, památ níky a sochy Čechů reálných (postavy tolik rozdílné od Josefa Jungmanna přes Karla Hynka Máchu až k Haně Kvapilové) i těch mytických (figu rální plastiky lemující Karlův most námětově inspirované RKZ, které mají vytlačit sochy svatých z „německých“
modernitu příznačný, jak donedávna ukazoval Bedřich Loewenstein. Česky vyšrafovaná prostranství Prahy koncem devatenáctého století již pentlí nepřeberná řada bust, pamětních desek, reliéfů a náhrobků. Nacionalistický nátěr města pak během osmdesátých a devadesátých let zahrne přepisování ulic českými urbanonymy i kontroverzní výměnu dvojjazyčného pouličního značení novými cedulemi v českých národ ních barvách, čímž bude strojení pražského veřejného prostoru do čes kého roucha hotovo. Vedle Obecního domu (1905—1912) pak teritoriální „zábor“ městského prostoru Prahy završuje s válečnickou triumfálností i jezdecký pomník svatého Václava. Tuto část městského areálu se ovšem pokouší stejně tak vykolíkovat i ně mečtí nacionálové vlastními majáky s opačným národně‑ideologickým kódem, budovou Německého domu (takzvané Deutsches Kasino) a Nového německého divadla s parkem. Moderní a pokrokový charakter Prahy jako metropole západního typu a rozvinutého urbanistického centra, které kypí vědecko‑technickými ino vacemi, pak chtějí Evropě velkolepě demonstrovat hromadné národní slavnosti, které přilákají zahraniční pozornost. Prestiž a velkoměstský elán Praze mají pomoci vdechnout akce jako Jubilejní zemská výstava ↑ Plakát Národopisné výstavy v roce 1891, Národopisná výstava československé, Mikoláš Aleš českoslovanská z roku 1895 či slet Svazu Slovanského sokolstva pořá daný roku 1912. Manipulativním dob protireformace). Naopak návrhy ideologickým pozadím těchto vztyčit turisticky atraktivní sochy po spektakulárních „divadel“ je však stavám věru světového jména, jako byl zase jen obřadně patetická manifes Wolfgang Amadeus Mozart, se i přes tace národní identity, která na české svou neodpáratelnou sounáležitost maloměstské hlavy dobře účinkuje, s Prahou rázně zamítají. A jako by jak prozrazuje dopis jičínské patriotky, i dnes bylo v duchu ahistorického spisovatelky Irmy Geisslové Sofii přistřihávání dějin k obrazu „svému“ Podlipské: přijatelnější vztyčit falus marián ského sloupu či pomníku rakouské Ta výstava jubilejní! […] zane‑ císařovny než nenechat tlít skutečně chávaje v mysli a srdci hlubokou, historicky cenné knižní fondy nesmazatelnou stopu, již nic uvnitř baráku v létě dusného a v zimě nevyhladí a jež jásotem a blažeností promrzlého Klementina. Sklon poznovu tam zaplane ještě v pozd‑ společnosti otáčet hodnotový kompas ních vzpomínkách. Miluji, miluji tu během „krize“ či „chaosu“ směrem svou podivuhodnou a překrásnou zpět ke starým pořádkům a k osvědče‑ vlast, obklopenou škůdci vlastního ným hodnotám je však pro evropskou rodu […] Jak velice ji miluji!
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289236