Sluch papoušek dorůstá délky pouhých 12 centimetrů a hnízdí v dutinách stromů. Populace papoušíčků jsou početné a o vhodné dutiny mají nouzi. Nepohrdnou proto ani umělohmotnou trubkou. Vědci toho využili a nabízeli papoušíčkům k hnízdění budky upevněné na dobře přístupných a přehledných místech. Díky tomu mohli pozorovat papoušíčky během kladení vajec a odchovu mláďat, pravidelně pořizovat zvukové a obrazové záznamy a odebírat potřebné vzorky. S patřičnou opatrností lze dokonce na divokých papoušíčcích provádět pokusy. Pro papoušíčky je budka hotové terno a neopustí ji, ani když jim vědci permanentně strkají nos do soukromí. Rodičovský pár papoušíčků vrabčích se dorozumívá s mláďaty poměrně nenápadnými, krátkými zvuky. Lidskému uchu znějí všechny stejně. Teprve při mnohonásobném zpomalení nahrávky se ukáže, že každé mládě vydává svůj vlastní, zcela specifický zvuk. Rodiče pak volají na každého potomka jeho vlastním zvukem, a ten tak slouží jako jméno. Je neuvěřitelné, jak je informace ve volání papoušíčků nahuštěná. Než jednou kýchneme, stačí se mládě ozvat svým jménem asi dvacetkrát. Toto volání se nedědí. Mláďata se ho učí. Když vědci zaměnili vejce různých párů papoušíčků, ozývala se mláďata zvuky, které se podobaly projevům pěstounů a v ničem nepřipomínaly hlasy biologických rodičů. Oba rodiče volají na mláďata velmi podobně. Tím poskytnou mláďatům rodinnou „kostru“. Mládě se pak začne ozývat jedinečnou variací na toto základní téma. Zatím není jasné, zda si své jméno vytváří mládě samo, nebo jestli ho dostane hotové od rodičů. Nelze vyloučit, že papoušíčci svá mláďata „křtí“ podobně, jako to dělají lidští rodiče svým dětem. Každopádně mají všichni příslušníci jedné rodiny papoušíčků velmi podobná jména – jako když příslušníci rodiny Nováků nebo Kadrnožků sdílejí příjmení a liší se jen jmény křestními. Identifikace jednotlivců je pro papoušíčky životně důležitá. Mláďata zůstávají závislá na péči rodičů i poté, co vylétnou z hnízda. Omladina vytváří velká hejna o několika stovkách jedinců. Rodiče za svými mláďaty i nadále létají a přikrmují je. Jen díky rodinnému jménu najdou spolehlivě vlastní potomky a odliší je od cizích. Když vytvoří dva dospělí papoušíčci pár, musí své hlasy navzájem sladit – najít společnou řeč. Zvládnou to díky svým vrozeným dispozicím. Podají podobný výkon, jako kdybychom se my v dospělosti naučili nový mateřský jazyk. Většina ptáků si osvojí pěvecký repertoár v útlém mládí a po zbytek života už ho nemění. Papoušci se jako jedni z mála naučí nový zpěv i v dospělosti. Když se dostanou do zajetí, projeví se tyto jejich přirozené vlohy imitací lidské řeči a dalších umělých i přírodních zvuků.
82
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289234