Sluch papoušek dorůstá délky pouhých 12 centimetrů a hnízdí v dutinách stromů. Populace papoušíčků jsou početné a o vhodné dutiny mají nouzi. Nepohrdnou proto ani umělohmotnou trubkou. Vědci toho využili a nabízeli papoušíčkům k hnízdění budky upevněné na dobře přístupných a přehledných místech. Díky tomu mohli pozorovat papoušíčky během kladení vajec a odchovu mláďat, pravidelně pořizovat zvukové a obrazové záznamy a odebírat potřebné vzorky. S patřičnou opatrností lze dokonce na divokých papoušíčcích provádět pokusy. Pro papoušíčky je budka hotové terno a neopustí ji, ani když jim vědci permanentně strkají nos do soukromí. Rodičovský pár papoušíčků vrabčích se dorozumívá s mláďaty poměrně nenápadnými, krátkými zvuky. Lidskému uchu znějí všechny stejně. Teprve při mnohonásobném zpomalení nahrávky se ukáže, že každé mládě vydává svůj vlastní, zcela specifický zvuk. Rodiče pak volají na každého potomka jeho vlastním zvukem, a ten tak slouží jako jméno. Je neuvěřitelné, jak je informace ve volání papoušíčků nahuštěná. Než jednou kýchneme, stačí se mládě ozvat svým jménem asi dvacetkrát. Toto volání se nedědí. Mláďata se ho učí. Když vědci zaměnili vejce různých párů papoušíčků, ozývala se mláďata zvuky, které se podobaly projevům pěstounů a v ničem nepřipomínaly hlasy biologických rodičů. Oba rodiče volají na mláďata velmi podobně. Tím poskytnou mláďatům rodinnou „kostru“. Mládě se pak začne ozývat jedinečnou variací na toto základní téma. Zatím není jasné, zda si své jméno vytváří mládě samo, nebo jestli ho dostane hotové od rodičů. Nelze vyloučit, že papoušíčci svá mláďata „křtí“ podobně, jako to dělají lidští rodiče svým dětem. Každopádně mají všichni příslušníci jedné rodiny papoušíčků velmi podobná jména – jako když příslušníci rodiny Nováků nebo Kadrnožků sdílejí příjmení a liší se jen jmény křestními. Identifikace jednotlivců je pro papoušíčky životně důležitá. Mláďata zůstávají závislá na péči rodičů i poté, co vylétnou z hnízda. Omladina vytváří velká hejna o několika stovkách jedinců. Rodiče za svými mláďaty i nadále létají a přikrmují je. Jen díky rodinnému jménu najdou spolehlivě vlastní potomky a odliší je od cizích. Když vytvoří dva dospělí papoušíčci pár, musí své hlasy navzájem sladit – najít společnou řeč. Zvládnou to díky svým vrozeným dispozicím. Podají podobný výkon, jako kdybychom se my v dospělosti naučili nový mateřský jazyk. Většina ptáků si osvojí pěvecký repertoár v útlém mládí a po zbytek života už ho nemění. Papoušci se jako jedni z mála naučí nový zpěv i v dospělosti. Když se dostanou do zajetí, projeví se tyto jejich přirozené vlohy imitací lidské řeči a dalších umělých i přírodních zvuků.
82
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289234
Člověk mluví s ptáky
ČLOVĚK MLUVÍ S PTÁKY Lovci afrického kmene Yao se často vydávají do buše s monotónním voláním: „Brrr-hm, brrr-hm, brrr-hm.“ Zvolna přitom kráčí pustinou, co chvíli se zastaví a napjatě naslouchají. Když k nim přiletí čile štěbetající, nevelký hnědavě zbarvený pták s bílým břichem, černým hrdlem a žlutým pruhem na zádech, mají vyhráno. Medozvěstka křiklavá (Indicator indicator) odpovídá na lovcovo „brrr-hm“ ještě intenzivnějším štěbetáním, při kterém popoletí o kus dál. Člověk a pták tak putují bušem v čilém „rozhovoru“. Lovec se přitom rozhlíží po korunách stromů. Když pták usedne na silnou větev, nedá muži velkou práci vypátrat v kmeni vykotlanou dutinu. Hemžení na jeho okraji prozrazuje, že se tu usídlily včely. Lovec rozdělá oheň a zapálí čadící smotek trávy, s kterým opatrně šplhá k otvoru včelího hnízda. Včely pohyb v blízkosti hnízda rozdráždí, ale dým je zase rychle zklidní. Lovec se dostane do dutiny a vyláme z ní plásty. Pro sebe odloží plásty s medem a medozvěstce shodí na zem plástve s tučnými včelími larvami. Oba se tak domluvou a spoluprací domohli kýžené odměny. Pozoruhodnou spolupráci člověka a medozvěstek popsal poprvé v roce 1588 portugalský misionář působící v Mosambiku. Povšiml si ptáka, který přilétal do improvizované kaple a oklovával tam vosk ze svíček. Místní domorodci duchovnímu vysvětlili, že medozvěstka zná polohu včelích hnízd v okolí, ale sama je nedokáže vybrat. Je proto ochotná dovést k hnízdu člověka, který se přednostně zajímá o med. Plástve s larvami jsou pro něj odpad, ale pro medozvěstku představují cennou odměnu za průvodcovské služby. Domorodí lovci vycházejí mimo vesnice z nejrůznějších důvodů. Jak medozvěstka pozná, že nastala chvíle pro vybírání včelích hnízd? Lovec jí to ohlásí speciálním „kódem“. Slova „brrr-hm“ nemají v jazyce mozambického kmene Yao žádný význam. Lidé je používají jen v případech, kdy zatouží po medu a chtějí si přivolat na pomoc medozvěstku. Ta přilétá skutečně pouze na tuto výzvu. Na jiná volání nereaguje. S ptačí pomocí najde lovec hnízdo na třech ze čtyř výprav. Bez medozvěstčího navádění uspěje jen v jednom z šesti pokusů. Jsme tu svědky vzájemné domluvy mezi člověkem a volně žijícím živočichem, která má zřejmě velmi dlouhou historii. Ne ale tak dlouhou, aby měli ptáci schopnost k domluvě s lovci uloženou v genech. Rozhovoru s člověkem se musí naučit. Záhadou zůstává, kde tyhle „konverzační kurzy“ berou. Dovednost zcela jistě nepředávají rodiče potomkům. Medozvěstky si plní rodičovské povinnosti podobným způsobem jako naše kukačka. Kladou vajíčka do cizích hnízd a mládě medozvěstky pak zlikviduje mláďata svých pěstounů. Vyrůstají tedy v hnízdech ptáků, kteří umění navádění lovců k včelám neovládají. Medozvěstka spolupráci možná okouká pozorováním lovce a zkušeného
83
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289234
Sluch ptačího průvodce. Nasvědčovalo by tomu i tvrzení lovců, že mladí ptáci jsou při navádění nešikovní. Medozvěstka křiklavá se vyskytuje na rozsáhlých územích od Senegalu a Etiopie na severu až po Jižní Afriku. Vyhýbá se jen hustým tropickým lesům nebo naopak bezlesým suchým oblastem. Na mnoha místech domorodé národy s ptáky spolupracují a na pomoc povolávají medozvěstku specializovaným „kódem“. Ten se však dramaticky liší od volání „brrr-hm“ používaného lovci kmene Yao. Například tanzanští Hadzové lákají medozvěstky melodickým pískáním. Ptákům tedy zjevně nedělá potíže přizpůsobit se nejrůznějším etnikům.
BOJ S HLUKEM Živočichů komunikujících zvukem může žít na jednom místě tolik, až jim hrozí, že jejich rozhovory ve vzniklé vřavě zaniknou. I s tím se ale dovedou mnozí popasovat. Například samci portorické žáby bezblanky coqui (Eleuterodactylus coqui) se ozývají v noci neuvěřitelně silným kvákáním dosahujícím intenzity až 100 decibelů. Při zvukových duelech se vyzyvatel svým voláním strefuje do mezer mezi voláními svého soka. Jen tak má šanci, že ho bude všude kolem slyšet a jeho výzva nezanikne v křiku domácího pána. Žabáci soupeří nejen silou volání, ale i jejich tempem. Ten, kdo jako první vypadne z rytmu, prohrává. Žabáci tak často poměří síly a vyřeší vzájemný spor, aniž by se zahlédli. Bezblanka se ze své portorické domoviny dostala přičiněním člověka na řadu dalších míst světa. Mnohde našla příhodné podmínky a přemnožila se. Hlasová klání samečků propukají obvykle po půlnoci a vytvářejí noční kulisu, v které je pro člověka těžké zamhouřit oko. Například na Havaji napočítali na jednom hektaru přes 90 000 bezblanek. Invaze těchto žab těžce postihla tamější trh s nemovitostmi, protože hlučné parcely zamořené velkým počtem žab ztratily na ceně. Velkou výzvu představuje život v přirozeně hlučném prostředí, kde burácí mořský příboj, vodopády nebo peřeje. Některé žáby se s tímto problémem vypořádaly posunem svých hlasových projevů do oblasti ultrazvuků, protože hluk, v němž žijí, je tvořen především zvuky hlubokými. Na jejich pozadí se ultrazvuk dobře vyjímá. Žáby mají k ultrazvukové komunikaci uzpůsobené jak hlasové, tak i sluchové orgány. Skokan Huia cavitympanum z Bornea ve snaze vymanit se z hluku peřejí a vodopádů rozdělil komunikaci do dvou různých „kanálů“. Jeden je určen pro komunikaci na velkou vzdálenost a využívá běžně slyšitelné frekvence. Na druhém komunikačním kanálu se žába svým voláním přesunula téměř výhradně do ultrazvukové škály do frekvencí sahajících až k 38 000 hertzů. Na
84
Ukázka elektronické knihy