„A co když nás nějaká předtucha dnešních lidí nutí myslet na smrt?“ Viděl, jak jí tenká sukně obepíná stehna, viděl oblost těch stehen, viděl, jak jí modrý svetřík žárlivě svírá prsa, a vzpomněl si, jak vypadala, když byla volná a současně tou volností zděšená. Nad uchem mu zafuněl pes. Aniž spustil z dívky oči, natáhl Víťa ruku, aby chytil za tu srst páchnoucí větrem. Vtom mu pes znovu chňapl po ruce. „Taky tě miluje,“ řekla. „A kdo ještě mě miluje?“ „Všichni tě milují. I ta Zuzka, se kterou jsi mě vídal.“ „A ty?“ „Musíš se smířit s tím, že já milovat neumím.“ „Hrom aby do vás, to je ale nestydatost!“ zlobil se Silvek. „Ani vám nevadí, že jsem tu ještě já? Ty chudáku, ty věštče z Kotěhůlek, vždyť ona si z tebe dělá srandu! Včera večer vyznávala lásku mně!“ Zvedla ruce, aby si sepnula vlasy, které jí rozcuchal vítr. Ten docela obyčejný pohyb připadl Vítkovi podivně neslušný a jakoby odněkud, bůhví odkud, dobře známý svou vzrušující mocí. „Ano, včera jsem milovala tebe, ale teď už tě nemiluju. Musíme domů, slunce zapadá.“ „Ty na mě tak hned nezapomeneš, ty mazaná maloměšťačko, ty prohnaná koketo, ty salonní panno,“ rouhal se bratránek Silvek, když zvedal své kolo. Potom sešli z cesty a začali šplhat vzhůru po mírném úbočí s vylínalou trávou, aby to měli blíž. „Co myslíš, proč přijel?“ otázal se Vítek tiše psa, který s nepochopitelnou zarputilostí držel v zubech jeho ruku. „Škádlí se, žertují, navzájem se popichují, a já pak dostanu kopačky buď od mladého pána, nebo od slečinky.“ Nevraživě pohlédl na bratránka Silvka, který tlačil kolo do kopce s čelem urputně svraštělým, pod hustým vodopádem 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289178