5
Přehled lékařské fyziologie tomu v buňkách převodního systému (obr. 5.7), vybavených schopností autonomie, automacie a rytmicity, není klidový membránový potenciál skutečně klidovým, neboť zde spontánně probíhá pomalá změna membránového potenciálu směrem ke spouštěcí úrovni (tzv. spontánní diastolická depolarizace). Jakmile spontánní depolarizace dosáhne spouštěcí úrovně, vzniká AP. Uvedený mechanismus se stále opakuje a tyto buňky proto fungují jako zdroj vzruchů. U savců je za tvorbu vzruchů fyziologicky odpovědný sinoatriální (SA) uzel, kde je spontánní depolarizace nejrychlejší a nejdříve dosáhne spouštěcí úrovně. V ostatních částech převodního systému je spontánní diastolická depolarizace pomalejší, takže vzruch k nim dorazí za normálních okolností z SA uzlu dříve, než jejich membránový potenciál spontánně dosáhne spouštěcí úrovně. Podstata spontánní diastolické depolarizace na iontové úrovni spočívá v několika iontových proudech, které v buňkách nadaných automacií během této fáze srdečního cyklu probíhají (obr. 5.8) – proud Na+ do buňky v období největší negativity membránového potenciálu krátkodobě otevřenými únikovými iontovými Na+‑kanály. Proud Ca2+ do buňky během spontánní diastolické depolarizace, když membránový potenciál stoupne na asi –55 mV. Inaktivace proudu K+ z buňky významně přispívá k růstu membránového potenciálu během spontánní depolarizace. Frekvence AP, vzniklých v pacemakerových buňkách, závisí na sklonu spontánní diastolické depolarizace a na hodnotě klidového membránového potenciálu (lépe
SA uzel AV uzel Hisův svazek
levé Tawarovo raménko pravé Tawarovo raménko Purkyňova vlákna
Obr. 5.7 Převodní systém srdeční 94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289073