vají směrem ke čtyřce, kdy si může zavolat na kliniku pro výsledky. Ale jakmile na displeji telefonu naskočí šestnáct nula nula, najednou se zdráhá vytočit jejich číslo, protože ví, že až to udělá, skončí chvíle blažené nevědomosti. A jestli nedostane odpověď, kterou si přeje, téměř dává přednost tomuhle stavu nejistoty, v němž pořád existuje šance, že se její život změní. V němž se může odvážit věřit, že příští rok touhle dobou už nebude sedět v práci, ale držet v náruči svoje vytoužené děťátko a od otcovy smrti ji bude dělit dalších dvanáct měsíců. Ví, že bolest z jeho ztráty nikdy nepřebolí, ale jak týdny přicházejí a odcházejí, maličká část z ní se začíná uzdravovat. Někdy se cítí, skoro jako by ji znovu sešili dohromady – jako by jehla vyspravila díry, které po sobě otcova smrt zanechala. Ale teď když se objevila Jess, má pocit, že se stehy znovu rozpářou. Kate vezme do ruky telefon a popadne z kabelky kapesník, protože ví, že ať už tenhle telefonát dopadne jakkoli, nejspíš ho bude potřebovat. Záměrně pomalu projde kanceláří, skoro jako by si přála, aby ji někdo zastavil, protože s ní nutně potřebuje mluvit – cokoli, co by o pár minut oddálilo nevyhnutelné. Dokonce i Stan, obyčejně upovídaný pošťák, do něhož narazí cestou z budovy, ji nechá projít, aniž s ní prohodí pár slov. „To je jak na potvoru,“ řekne nahlas, když prochází hloučkem kuřáků, kteří ulicím už tak znečištěné čtvrti zrovna nepřidají. Zadrží dech před oblaky kouře, které se vznášejí kolem ní a donutí ji ustoupit od obrubníku. Zatroubí na ni černý taxík a ona omluvně zvedne ruku. Musí se omluvit znovu, když taxikář přistaví u ní, protože si myslí, že mávala na něj. „Promiňte,“ řekne. „Nepotřebuju… jenom jsem…“ Nesouhlasně mlaskne a znovu se zařadí do provozu. Doufá, že jakmile si zavolá, její mozek zase začne normálně vní97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289071