„Ano. Adaobi studuje bakaláře v Londýně.“ „To proto se s ním tak často vídáš?“ Tu otázku napůl zaskřehotal, jako by si potřeboval odkašlat. Neodpověděla. Patrně ho neslyšela. Bylo jasné, že se soustředí na složku, na tu novou smlouvu. Vstala. „Jen si udělám v pracovně rychle pár poznámek a jsem u tebe.“ Lámal si hlavu, proč se jí prostě nezeptá, jestli ji Madu přitahuje, jestli s ním něco měla, anebo — ještě hůř — s ním pořád něco má. Bál se. Přistoupil k ní, objal ji a silně tiskl, neboť chtěl cítit tep jejího srdce. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy měl pocit, že někam patří.
1. kniha: Mlčeli jste, když jsme umírali V prologu vypráví příběh ženy s kalabasou. Seděla na podlaze ve vlaku stísněná mezi povykujícími lidmi, křičícími se lidmi, modlícími se lidmi. Mlčela, láskyplně držela kalabasu s víkem na klíně a pohupovala jí mírně do rytmu, než přejeli přes řeku Niger. Potom zvedla víko a požádala Olannu i další okolostojící, aby se podívali dovnitř. Tenhle příběh mu vypráví Olanna a on si zaznamenává podrobnosti. Vykládá mu o tom, jak se krvavé skvrny na ženině oděvu vsákly do látky a přešly do narezlé světle fialové. Popisuje vzory vyřezané na kalabase, šikmé čáry, jež se protínají, a popisuje dětskou hlavičku uvnitř: copy ze zátylku padají na tmavě hnědý obličej, zcela bílé oči tajemně otevřené a ústa ve tvaru malého udiveného o. Když to má zapsáno, zmíní se o Němkách, které prchaly z Hamburku a měly v kufrech nacpaná zuhelnatělá těla svých dětí, o Rwanďankách, jež si vkládaly do kapes drobné pozůstatky svých ubitých batolat. Ale dává si pozor na to, aby nenaznačoval podobnost. Nicméně na obálku knihy kreslí mapu Nigérie s jasně červeným písmenem Y, které tvoří řeky Niger a Benue. Stejný odstín červené barvy užívá k zakroužkování hranic, v nichž tři roky existovala na nigerijském jihovýchodě Biafra.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289068
4
Ugwu pomalu sklízel nádobí ze stolu. Nejprve odnesl sklenky, potom mísy se stopami omáčky, příbory a nakonec naskládal na sebe talíře. I kdyby nesledoval kuchyňskými dveřmi, jak jedí, věděl by, kdo kde sedí. Pánův talíř byl vždycky nejvíc posypán rýží, jako by jedl tak roztržitě, že mu zrnka padala z vidličky dolů. Na Olannině sklenici ulpěly otisky rtěnky ve tvaru srpku. Olanna jí všechno lžící a vidličku s nožem odkládá stranou. Profesor Ezeka si přinesl vlastní pivo a vedle svého talíře postavil cize vyhlížející hnědou lahev. Slečna Adebayová zanechala ve své misce plátky cibule. A pan Richard nikdy neobírá kuřecí kostičky. V kuchyni Ugwu odložil Olannin talíř na pult a z ostatních mu před očima sjížděly do odpadků rýže, zbytky omáčky, zelenina a kosti. Některé kostičky byly tak dobře ohlodány, že vypadaly jako dřevěná drť. Ale Olanniny ne, všechny tři si udržely tvar, protože jen lehce okousala jejich konečky. Ugwu se posadil, vybral si jednu, zavřel oči a ožižlával ji. Představoval si přitom, jak tutéž kostičku sají Olannina ústa. Tak vysával kostičku po kostičce a nesnažil se tlumit mlaskavé zvuky, které mu vycházely z úst. Byl sám. Pán s Olannou a přáteli právě odjeli do klubu. V těchto chvílích bývá dům vždy nejtišší, teď se může loudat od ničeho k ničemu, neboť nádobí je ve dřezu a do večeře je daleko. Kuchyni zalévá doběla rozžhavená sluneční záře. Olanna tomu říká školní doba, a když je doma, chce po něm, aby jí přinesl do ložnice svůj domácí úkol. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289068
Netuší, že jemu ten úkol nikdy nezabere moc času, že potom vysedává u okna a prodírá se obtížnými větami v jedné z pánových knih a často zvedá hlavu, aby sledoval, jak motýli klesají a stoupají nad bílými květy na předním dvorku. Když vysával druhou kost, vytáhl svůj sešit. Na jazyku ho chladil vystydlý morek. Četl verše, které si opsal z tabule tak pečlivě, že vypadaly, jako by je napsala paní Oguikeová. Pak zavřel oči a přednášel. Pamatuji: postrádám každý milý pohled pro jiné, co mi slíbil Krysař sám, veda nás do země hostinné, kde za městskými hradbami kol stromů voda skotačí s květů skvělými barvami. Vše nové je a jinačí. Otevřel oči, prošel báseň a přesvědčil se, že nic nevynechal. Doufal, že si pán nevzpomene a nebude chtít, aby verše recitoval. Ačkoli se vše správně naučil nazpaměť, nedovedl by odpovědět, kdyby se pán ptal, co báseň znamená, nebo co si Ugwu myslí, že text ve skutečnosti říká. Nepochopitelné byly i obrázky v té knize, kterou přitáhla paní Oguikeová. Byl tam dlouhovlasý muž a za ním se táhly šťastné krysy. Čím déle na ně Ugwu hleděl, tím víc si byl jistý, že jde o jakýsi nesmyslný žert. Zdálo se, že ani paní Oguikeová neví, co znamenají. Ugwu si ji oblíbil, tu paní Oguikeovou, protože k němu přistupuje beze zvláštního zájmu a nejspíš si ani nevšímá toho, že Ugwu o přestávce vysedává ve třídě. Postřehla ovšem, jak rychle se učí, hned první den, kdy ho ústně i písemně zkoušela, zatímco pán čekal před místností, v níž nebyl žádný vzduch. „Chlapec má tolik vrozené inteligence, že na určitém stupni přeskočí ročník,“ řekla potom pánovi, jako by Ugwu nestál přímo mezi nimi. Vrozená inteligence se ihned stala Ugwuovým oblíbeným výrazem. 100
Ukázka elektronické knihy