„Ano. Adaobi studuje bakaláře v Londýně.“ „To proto se s ním tak často vídáš?“ Tu otázku napůl zaskřehotal, jako by si potřeboval odkašlat. Neodpověděla. Patrně ho neslyšela. Bylo jasné, že se soustředí na složku, na tu novou smlouvu. Vstala. „Jen si udělám v pracovně rychle pár poznámek a jsem u tebe.“ Lámal si hlavu, proč se jí prostě nezeptá, jestli ji Madu přitahuje, jestli s ním něco měla, anebo — ještě hůř — s ním pořád něco má. Bál se. Přistoupil k ní, objal ji a silně tiskl, neboť chtěl cítit tep jejího srdce. Bylo to poprvé v jeho životě, kdy měl pocit, že někam patří.
1. kniha: Mlčeli jste, když jsme umírali V prologu vypráví příběh ženy s kalabasou. Seděla na podlaze ve vlaku stísněná mezi povykujícími lidmi, křičícími se lidmi, modlícími se lidmi. Mlčela, láskyplně držela kalabasu s víkem na klíně a pohupovala jí mírně do rytmu, než přejeli přes řeku Niger. Potom zvedla víko a požádala Olannu i další okolostojící, aby se podívali dovnitř. Tenhle příběh mu vypráví Olanna a on si zaznamenává podrobnosti. Vykládá mu o tom, jak se krvavé skvrny na ženině oděvu vsákly do látky a přešly do narezlé světle fialové. Popisuje vzory vyřezané na kalabase, šikmé čáry, jež se protínají, a popisuje dětskou hlavičku uvnitř: copy ze zátylku padají na tmavě hnědý obličej, zcela bílé oči tajemně otevřené a ústa ve tvaru malého udiveného o. Když to má zapsáno, zmíní se o Němkách, které prchaly z Hamburku a měly v kufrech nacpaná zuhelnatělá těla svých dětí, o Rwanďankách, jež si vkládaly do kapes drobné pozůstatky svých ubitých batolat. Ale dává si pozor na to, aby nenaznačoval podobnost. Nicméně na obálku knihy kreslí mapu Nigérie s jasně červeným písmenem Y, které tvoří řeky Niger a Benue. Stejný odstín červené barvy užívá k zakroužkování hranic, v nichž tři roky existovala na nigerijském jihovýchodě Biafra.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289068