Rivalové Akademici Jirásek a Diviš patřili dlouhá léta mezi naše nejlepší chirurgy. Oba působili na pražské lékařské fakultě a každý stál v čele jedné z chirurgických klinik. Jednou při státní zkoušce na II. chirurgické klinice se přišel na její průběh podívat i sám profesor Jirásek. Bulharský student neměl zcela jasno o marsupializaci, a protože říkal vyslovené nesmysly. Profesor Diviš se mu snažil vše objasnit. Když metodu popsal, obrátil se k akademikovi Jiráskovi a s nepřehlédnutelnou ironií pravil: „V tom se shodneme i my s profesorem Jiráskem.“
Jako zajíc Bývalý přednosta II. chirurgické kliniky, nástupce Divišův, profesor J. Lhotka, byl pro ty, kteří ho znali jen zdálky a z čistě pracovního styku, vážným a důstojným profesorem. Málokdo ví, že v době svého mládí se jevil poněkud jinak. Za války býval sekundářem na chirurgickém oddělení nemocnice Pod Petřínem. Jeho šéfem byl docent Vahala, vynikající chirurg a noblesní člověk, dalo by se říci aristokratického vystupování. Docent Vahala Lhotku vychovával k obrazu svému, a tak někdy bývaly vztahy mezi nimi napjaté. Pro příčinu dnes již nejasnou zorganizoval Lhotka odvetu. Pečlivě zabalil do úhledného balíčku několik velkých dlažebních kostek a doručil je docentu Vahalovi. Byl leden či únor válečného roku, co jiného to mohlo být než pozornost ze zabíjačky od vděčného pacienta! Docent Vahala ani balíček nerozbalil a odnesl ho do svého auta. (Někteří lékaři i za okupace měli povolení k provozu auta.) Mezitím Lhotka drobným a neškodným zásahem učinil auto nepojízdným. Odchod docenta Vahaly pečlivě sledoval a vykloněn z okna prvního patra radil docentu Vahalovi, který o anatomii a fyziologii automobilu neměl nejmenší ponětí, co má dělat. Zkontroloval stav benzinu, kabely, svíčky a další věci, které mu Lhotka ochotně poradil. Když už bylo skotačení kolem auta dost, zkonstatoval Lhotka, stále ještě vykloněn z okna: „Takhle to auto neopravíme, pane docente, budete muset jít domů pěšky.“ A docent Vahala Lhotkovi poděkoval za veškerou pomoc a obtížen balíkem, kráčel k domovu. Při jedné oslavě na oddělení dr. Lhotka „umřel“. Ve stavu hluboké areaktivity mu ostatní účastníci večírku nalakovali nehty na nohou červeným lakem. Ráno přišel docent Vahala na vizitu, leč Lhotka nikde. Tvrdě vyspával zátěž minulé noci. Vyděšené sestry přiběhly pro Lhotku: „Honem, pan docent je už na vizitě, čeká na vás.“ Dobrý chirurg musí být pohotový, v několika sekundách musí být v akci. Spal oblečen v bílém, stačilo navléknout plášť, a jelikož bylo léto, skočil do opánků. Za okamžik stál na pacientském pokoji před docentem Vahalou, který byl těsně před explozí. Zdrcujícím pohledem si změřil Lhotku od hlavy k patě. Ten sledoval jeho pohled, a když zjistil stav svých terminálních částí, sedl na bobek, nalakované prsty přikryl dlaněmi a na bobku odhopkal z pokoje.
Bilance moudrého chirurga Členem habilitační komise přednosty chirurgické kliniky nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského Pod Petřínem, docenta Chaloupky, byl známý pražský chirurg, profesor Š. Jak bývá zvykem, po úspěšné obhajobě pozval novopečený docent členy komise a další sympatizanty na slavnostní oběd. Pochopitelně přetřásalo se všelicos, ale nejvíce se vzpomínalo na krásné i strastiplné okamžiky v životě chirurgů. V jednu chvíli se k docentu Chaloupkovi naklonil profesor Š. a řekl mu lidsky krásnou větu: „Kolego, nelituji nočních služeb, ve kterých jsem musel pracovat, lituji těch, ve kterých jsem nemohl milovat!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289040