Píseň severu Dveře Eoghamovy komnaty byly pootevřené, a když do nich Mordyc klepl, otevřely se doširoka. Ven vykráčel vyzáblý léčitel Galchobar. Přelétl šermíře krátkým, zato vědoucím pohledem, potřásl hlavou a bez jediného slova zmizel v chodbě. Mordyc vstoupil. Eogham stál u okna a opíral se o parapet, až mu bělaly klouby prstů. Hranatou čelist zaťatou, mastné prameny černých vlasů padlé do očí, ramena shrbená. Mordyc ho po dlouhé době uviděl bez košile a při pohledu na jeho ruce si uvědomil, jak moc za ty týdny od nešťastné nehody z lovu jeho přítel shodil – tam, kde se ještě v létě dmuly provazce svalů, měl teď ochablé tenké končetiny a v několika místech vyrýsované kosti. „Já vím, žes řekl ne, ale opravdu bys mi nemohl dát aspoň trochu?“ „To jsem já. Galchobar už šel,“ řekl Mordyc. Eogham se pootočil. „Ach,“ vydechl. „To nic.“ Pustil se okna a pomalu došel k posteli. Tam se posadil a těžce vydechl. „Jak ti je?“ zeptal se Mordyc opatrně. „Galchobar tvrdí, že se zlomeniny hojí dobře.“ „Nezajímalo mě, co tvrdí Galchobar, ale jak se cítíš ty.“ Eogham si pomalými řízenými pohyby natáhl nohy. „Pořád mi vystřeluje bolest do kyčle. Někdy tak, že se nedokážu hnout.“ „A dal ti Galchobar nějaký čaj na zklidnění?“ Další potřesení hlavou. „Už mi nedá žádnou vrbovou kůru ani makové mléko, tvrdí, že mám le97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289035