Píseň severu Dveře Eoghamovy komnaty byly pootevřené, a když do nich Mordyc klepl, otevřely se doširoka. Ven vykráčel vyzáblý léčitel Galchobar. Přelétl šermíře krátkým, zato vědoucím pohledem, potřásl hlavou a bez jediného slova zmizel v chodbě. Mordyc vstoupil. Eogham stál u okna a opíral se o parapet, až mu bělaly klouby prstů. Hranatou čelist zaťatou, mastné prameny černých vlasů padlé do očí, ramena shrbená. Mordyc ho po dlouhé době uviděl bez košile a při pohledu na jeho ruce si uvědomil, jak moc za ty týdny od nešťastné nehody z lovu jeho přítel shodil – tam, kde se ještě v létě dmuly provazce svalů, měl teď ochablé tenké končetiny a v několika místech vyrýsované kosti. „Já vím, žes řekl ne, ale opravdu bys mi nemohl dát aspoň trochu?“ „To jsem já. Galchobar už šel,“ řekl Mordyc. Eogham se pootočil. „Ach,“ vydechl. „To nic.“ Pustil se okna a pomalu došel k posteli. Tam se posadil a těžce vydechl. „Jak ti je?“ zeptal se Mordyc opatrně. „Galchobar tvrdí, že se zlomeniny hojí dobře.“ „Nezajímalo mě, co tvrdí Galchobar, ale jak se cítíš ty.“ Eogham si pomalými řízenými pohyby natáhl nohy. „Pořád mi vystřeluje bolest do kyčle. Někdy tak, že se nedokážu hnout.“ „A dal ti Galchobar nějaký čaj na zklidnění?“ Další potřesení hlavou. „Už mi nedá žádnou vrbovou kůru ani makové mléko, tvrdí, že mám le97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289035
Michaela Merglová žet v klidu a vše se zahojí. Jako bych byl pytel mrkve, co se může válet do jara mezi čtyřmi stěnami,“ zamračil se Eogham a vrhl vzteklý pohled do kouta. Stál tam opřený jeho meč. Mordyc si promnul knír. „Boj ti neuteče. A pořád lepší ležet mezi čtyřmi stěnami, když je venku sníh a klid, než kdyby se něco dělo.“ Eoghamův pohled se rozostřil, když se zadíval z okna. „Kam tě posílají?“ Mordyc překvapeně zamrkal, ale zraněný válečník se jen pousmál. „Nepřišel sis jen tak povídat o mých zádech, ne?“ „Raík chce, abych jel s Cuchenanem do Medovalu.“ Eoghamův pohled se přesunul zpět k šermíři a ve tváři se mu objevila ostražitost. „Nedělej to,“ řekl varovně. „Musím.“ „V Dussu je kromě Caela a Mydrina celá Dvanáctka. Když Raíkovi řekneš, aby poslal někoho jiného, nebude mít důvod posílat tebe.“ Mordyc došel k oknu a postavil se k Eoghamovi zády. Za oknem padal zhusta sníh a velké vločky se vznášely ve vzduchu jako nejjemnější chmýří. „Co když chci?“ zeptal se tiše. Eogham zaskřípěl zuby. „Nechceš,“ zaprskal. „Od léta jsi přibral nejmíň kámen v pase. Střízlivého jsem tě neviděl už pěknou dobu. A to všechno kvůli ženské, která tě nechtěla. Nechceš tam jet a vidět ji s jiným.“ Mordyc sklonil hlavu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289035
Píseň severu „Mám pravdu,“ řekl Eogham. „Víš, že mám.“ „Vím. Ale i tak tam pojedu.“ „Vypadáš zpustle. Takhle její srdce nedobudeš.“ „Nechci ho dobýt.“ „A v co tedy doufáš?“ „V nic. Z Medovalu přišla prosba o pomoc a tu vyslyším. A Dáidre snad potěší, když místo úplného cizince znovu uvidí krajana.“ Eogham byl obvykle strohý a bez emocí, proto Mordyca překvapil úšklebek v jeho tváři. „Krajana, který se v posledních letech mohl přetrhnout, aby ji získal pro sebe. Nepochybně pukne radostí, až takového krajana uvidí!“ Šermíř sklopil oči. „Přísahal jsem, že ji budu ochraňovat svým životem. Ta přísaha nezmizela jen proto, že jsem opustil Elmian. Pokud je v Medovalu potřeba má pomoc, je to to nejmenší, co mohu udělat.“ „Bránit ti nemůžu. Pamatuj si ale, že podruhé nebudu nablízku, abych ti sundal oprátku.“ Mordycovi přelétl po rtech slabý úsměv. „Možná by to tak bylo nejlepší.“ Eogham stiskl čelist. „Potem, bojem i krví našich nepřátel jsi můj bratr a můj bratr není slaboch, aby vedl podobně ubohé řeči – nechci už nikdy slyšet, že něco takového vypustíš z úst, a už vůbec ne kvůli jedné pitomé ženské! Jsi z Dvanáctky, kryješ mi záda a já kryju tvá. Jestli pojedeš do Medovalu, vrátíš se z něj, jinak tvou duši proklejí všichni bohové, co jich jen na světě je, rozumíš?!“ Mordyc mlčel. 99
Ukázka elektronické knihy