„Jak?“ zeptám se. Na to nemá odpověď. A Faiz má pravdu, Parí se chová divně. Nikdy neporušuje pravidla a vždycky dělá to, co po ní dospělí chtějí, i když je to nějaká pitomost; jako třeba že si večer celou minutu mačká prsty nos, protože to po ní chce její máma. Její máma tvrdí, že Parí má moc velký nos, a když si ho bude mačkat, bude ho mít malý a úzký. Parí říká, že je to nesmysl, ale stejně to dělá. Dorazíme k frontám před školní bránou. Kolem seřazených dětí klopýtá sem a tam muž ve zmuchlané bílé bavlněné košili a podobně zmuchlaných khaki kalhotách, drží fotku a jednomu po druhém nám ji strká pod nos. „Neviděli jste mého syna? Neviděli jste ho?“ naléhá hlasem tak ochraptělým, jako by celé hodiny křičel. „Ómvír, neznáte ho?“ Je to žehlič. Pokusím se podívat na Ómvírovu fotku, ale žehličovi se třesou ruce a já vidím jen modrohnědou šmouhu. Než ho stihnu požádat, aby ji podržel klidně, popojde a začne mluvit na někoho jiného. „Ztrácí se před očima,“ zašeptá Faiz. Vážně se zdá, jako by se žehlič s každým krokem zmenšoval. „Musíme to nějak zarazit,“ řekne Parí. „Hán, Džaji?“ „Co kdybychom si nejdřív promluvili s Ómvírovými spolužáky?“ navrhnu, převážně proto, že se bojím utratit máminy peníze. „Třeba jim prozradil, kam se chystá. To je správnej způsob, jak vést vyšetřování.“ Podívám se na žehliče a pomyslím na máminy rupie pro případ, že by se něco stalo, které mám srolované v krabičce s pomůckami na geometrii. V krku mám knedlík, který nedokážu vykašlat. — 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS289016