zkřížená kolena a do očí se jí draly slzy bezmoci. Musela jsem nechat Libušku samotnou. Nechtěla plakat přede mnou. Vzala jsem tedy Jessy kolem ramen a šli jsme spolu a její pistolí do přízemí. Uvařila jsem kávu a se svým hrníčkem zasedla na terasu. Tak už je to jasné. Upřela jsem zrak na protější strom a cítila, jak mi víčka klesají únavou. Snad jsem i na chvíli usnula, protože, když jsem otevřela oči, viděla jsem před sebou Líbu. Oči už měla suché, tvář však byla poznamenána silným zklamáním a utrpení jí vtisklo tvrdý výraz. Lekla jsem se jí. „Mači, dej mi taky kafe.“ Byla vyčerpaná. Čekala všechno, ale tohle ne. Její přítel je v podstatě potomek zločince. Navíc jsme obě dostaly hlad. „Líbo, nejsou tam aspoň nějaké sušenky?“ „Sušenky ne, ale je tu zásoba těstovin a kečup, to by snad mohlo stačit, uvařím to.“ Spoléhala jsem na Líbu. Uměla vařit, a i když neměla příliš mnoho surovin, dokázala vykouzlit poživatelnou lahůdku. O půl hodiny později jsme již měly na stole kouřící mísu se špagetami, které nám Jessy obratně naservírovala. Po jídle jsme si každá vychutnala jednu z Rolandových marlborek. S plnými žaludky se celé odkryté tajemství nezdálo tak strašné. Ale Líba měla pořád ten tvrdý výraz ve tváři. „Mači, dej mi tu pistoli, půjdu ještě jednou
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288990
do sklepa. Něco mi říká, že jsme stále nenašly všechno.“ Chtěla jsem Líbě odporovat, tohle přece stačilo, s tím, co jsme zjistily, jsme se už mohly vrátit. Ale její pohled mě doslova a do písmene odzbrojil. „Půjdu s tebou, Libuško.“ Opět jsme sestupovaly po známých plesnivých schodech do sklepa. Tentokrát šla Jessy před námi, baterku zavěšenou na hornické helmě. Ani nevíme, kde ji našla. Se zbraní v ruce se ani tento sklep nezdál tak tajemný a strašlivý. „Líbo, měly bychom si to všechno vyfotit. Třeba by nám pak nikdo neuvěřil, že jsme tu doopravdy byly.“ Libuška začala cvakat spouští. Nepříjemné bylo to, že foťáku nefungoval blesk. Začínaly jsme pomalu tušit, proč je sklep čerstvě vymalovaný a proč si někdo dává záležet na tom, aby se nikde ani drobeček omítky neodloupl. Zkusily jsme odškrábat vrchní vrstvu omítky a bylo to jasné. Každá původní cihla nesla na sobě jméno jejího výrobce. Nemusely jsme kvůli tomu škrábat všechny obvodové zdi. Po nálezu věcí ve stole nám vše jasně zapadalo do souvislostí. Někdo jezdil do srubu pravidelně vymalovávat sklep. Při té příležitosti uklidil, nakoupil si zásoby na příště, vyvětral si peřiny a vypral povlečení. Proto ta vůně aviváže. Ano, někdo chtěl zakrýt stopy. Ne-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288990
počítal ovšem s tím, že se sem přiřítíme a budeme chtít to tajemství odhalit. Došlo nám, že jsme v nebezpečí. Jestli nás ten někdo třeba právě teď pozoruje, může se nás lehce jako nepotřebných svědků zbavit. Hlavou nám proudily hrůzné myšlenky na předčasnou smrt a nervy byly napnuté jak struny od harfy. Co nás však hnalo dál do temnoty sklepa? Byla to touha poznat vše? Odhalit i neodhalitelné? Nebezpečí nás mělo odradit, a ne lákat. Ale bylo to tak. S knedlíkem v krku a prsty na spoušti pistole a fotoaparátu jsme pokračovaly v průzkumu podzemí srubu. Co by ještě ten tajemný člověk mohl ve sklepě ukrýt? Něco mě praštilo do hlavy. Ne, nejsem žádný čahoun, strop to tedy nebyl. „Jessy, posviť mi sem!“ požádala jsem psa. „Áále, Mači, to jsou nějaké nízké dveře!“ lekla se Líba a namířila směrem k futrům objektiv fotoaparátu. „Líbo, kryj mi záda, otevřu je,“ uchopila jsem dřevěnou petlici a dveře se s pisklavým zavrznutím otevřely. Napětím jsme ani nedutaly. Dveře se otevřely a nás oslnilo noční slunce. Zase ta proklatá rudá koule. Teprve potom, co si naše oči zvykly na prudkou záři nočního slunce, odvážily jsme se vykročit ven. Před námi se klikatila cestička úmyslně skrytá v hustém porostu jakýchsi keřů. Kam asi vede? Nesleduje nás někdo? Cesta nebyla moc široká, jen taková uzoučká
99 Ukázka elektronické knihy