zkřížená kolena a do očí se jí draly slzy bezmoci. Musela jsem nechat Libušku samotnou. Nechtěla plakat přede mnou. Vzala jsem tedy Jessy kolem ramen a šli jsme spolu a její pistolí do přízemí. Uvařila jsem kávu a se svým hrníčkem zasedla na terasu. Tak už je to jasné. Upřela jsem zrak na protější strom a cítila, jak mi víčka klesají únavou. Snad jsem i na chvíli usnula, protože, když jsem otevřela oči, viděla jsem před sebou Líbu. Oči už měla suché, tvář však byla poznamenána silným zklamáním a utrpení jí vtisklo tvrdý výraz. Lekla jsem se jí. „Mači, dej mi taky kafe.“ Byla vyčerpaná. Čekala všechno, ale tohle ne. Její přítel je v podstatě potomek zločince. Navíc jsme obě dostaly hlad. „Líbo, nejsou tam aspoň nějaké sušenky?“ „Sušenky ne, ale je tu zásoba těstovin a kečup, to by snad mohlo stačit, uvařím to.“ Spoléhala jsem na Líbu. Uměla vařit, a i když neměla příliš mnoho surovin, dokázala vykouzlit poživatelnou lahůdku. O půl hodiny později jsme již měly na stole kouřící mísu se špagetami, které nám Jessy obratně naservírovala. Po jídle jsme si každá vychutnala jednu z Rolandových marlborek. S plnými žaludky se celé odkryté tajemství nezdálo tak strašné. Ale Líba měla pořád ten tvrdý výraz ve tváři. „Mači, dej mi tu pistoli, půjdu ještě jednou
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288990