6. Průběh krize, její vyvrcholení a stabilizace situace v elektrárně FUKUŠIMA I poté
98
dochlazeny na teplotu pod 100 °C. I když cirkulace při chlazení bazénů s vyhořelým palivem byla také na jistou dobu přerušena, nevedlo to k problémům a i z tohoto hlediska byla situace na těchto blocích plně pod kontrolou. Podařilo se u nich také opravit systémy, které čerpají mořskou vodu a z tepelného výměníku pak odvádějí teplo do moře. Relativně brzy se také povedlo odčerpat vodu po cunami, z dešťů a podzemní vodu, většinou jen slabě radioaktivní. Od okamžiku, kdy se podařilo v konkrétních třech případech vyřešit problém s pumpováním vody do tlakové nádoby poškozeného reaktoru, se chladilo trvalým přiváděním dostatečného množství vody. Jak bylo zmíněno, nejdříve šlo o vodu mořskou. Od 26. března byl zajištěn dostatek technické vody a mořská voda se přestala využívat. První zásoby přivezly tankovací lodě americké armády, později se už využívala standardní cesta. Voda se vypařovala, pára kondenzovala v kontejnmentu a voda se hromadila v jeho mokré části. Celkový objem kontejnmentu je dost velký na to, aby se do něj vešlo opravdu hodně vody. Vzhledem k netěsnostem a poškozením se pára i voda dostávaly z kontejnmentu i do suterénu reaktorové budovy. Odtud se tato voda odčerpávala. Do doby, než se podařilo zajistit cirkulované chlazení reaktorů, byla snaha pumpovat vody co nejméně, právě tolik, aby se udržela její hladina v reaktorové nádobě a zajistilo chlazení. Do reaktoru se tak dodávalo šest až osm tun vody za hodinu. Testovaly se i možnosti posilovat chlazení hlavně u prvního a třetího reaktoru, které měly menší známky netěsnosti kontejnmentů. Tím by se zlepšil odvod tepla z reaktorové nádoby, snížila by se její teplota (ta se v té době pohybovala mezi 120 až 140 °C ve výšce, kde do reaktoru vstupuje napájecí voda z turbínového okruhu) a chlazení by se tak více stabilizovalo. Začátkem května se u prvního reaktoru zkoušelo zvýšení objemu dodávané vody z šesti tun za hodinu na deset tun za hodinu. To se projevilo snížením teploty v horní části reaktorové nádoby na 107 °C, tedy téměř o 25 °C, a i poklesem tlaku. Později se testovalo i pumpování čtrnácti tun vody za hodinu. Zároveň byl do kontejnmentu vháněn dusík, aby znemožnil výbuch vodíku, který by se tam případně mohl hromadit. Pomocí robota se pak ověřovalo, zda nedochází někde v reaktorové budově k průsaku vody či páry z kontejnmentu. Ovšem zjištění byla v té době velmi omezená a nalezení všech netěsností se, jak bude podrobněji popsáno později, nepodařilo dodnes. Snaha stabilizovat v první řadě první reaktor byla přirozená. Poškození jeho aktivní zóny je patrně největší. Aby to bylo možné, bylo potřeba zlepšit podmínky pro práci lidí v reaktorové budově, hlavně snížit radioaktivitu. Proto se tam umísťoval systém pro filtrování vzduchu, který jej čistil od radioaktivních částic. Čištění vzduchu bylo doprovázeno velmi pečlivým monitorováním radioaktivity. Ve čtvrtek 5. května 2011 ráno vstoupili poprvé po explozi vodíku do vnitřních částí reaktorové budovy prvního bloku dva pracovníci s dýchacími přístroji. Později spolu s dalšími podobně vybavenými pracovníky v ní umístili
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288879