6. Průběh krize, její vyvrcholení a stabilizace situace v elektrárně FUKUŠIMA I poté
98
dochlazeny na teplotu pod 100 °C. I když cirkulace při chlazení bazénů s vyhořelým palivem byla také na jistou dobu přerušena, nevedlo to k problémům a i z tohoto hlediska byla situace na těchto blocích plně pod kontrolou. Podařilo se u nich také opravit systémy, které čerpají mořskou vodu a z tepelného výměníku pak odvádějí teplo do moře. Relativně brzy se také povedlo odčerpat vodu po cunami, z dešťů a podzemní vodu, většinou jen slabě radioaktivní. Od okamžiku, kdy se podařilo v konkrétních třech případech vyřešit problém s pumpováním vody do tlakové nádoby poškozeného reaktoru, se chladilo trvalým přiváděním dostatečného množství vody. Jak bylo zmíněno, nejdříve šlo o vodu mořskou. Od 26. března byl zajištěn dostatek technické vody a mořská voda se přestala využívat. První zásoby přivezly tankovací lodě americké armády, později se už využívala standardní cesta. Voda se vypařovala, pára kondenzovala v kontejnmentu a voda se hromadila v jeho mokré části. Celkový objem kontejnmentu je dost velký na to, aby se do něj vešlo opravdu hodně vody. Vzhledem k netěsnostem a poškozením se pára i voda dostávaly z kontejnmentu i do suterénu reaktorové budovy. Odtud se tato voda odčerpávala. Do doby, než se podařilo zajistit cirkulované chlazení reaktorů, byla snaha pumpovat vody co nejméně, právě tolik, aby se udržela její hladina v reaktorové nádobě a zajistilo chlazení. Do reaktoru se tak dodávalo šest až osm tun vody za hodinu. Testovaly se i možnosti posilovat chlazení hlavně u prvního a třetího reaktoru, které měly menší známky netěsnosti kontejnmentů. Tím by se zlepšil odvod tepla z reaktorové nádoby, snížila by se její teplota (ta se v té době pohybovala mezi 120 až 140 °C ve výšce, kde do reaktoru vstupuje napájecí voda z turbínového okruhu) a chlazení by se tak více stabilizovalo. Začátkem května se u prvního reaktoru zkoušelo zvýšení objemu dodávané vody z šesti tun za hodinu na deset tun za hodinu. To se projevilo snížením teploty v horní části reaktorové nádoby na 107 °C, tedy téměř o 25 °C, a i poklesem tlaku. Později se testovalo i pumpování čtrnácti tun vody za hodinu. Zároveň byl do kontejnmentu vháněn dusík, aby znemožnil výbuch vodíku, který by se tam případně mohl hromadit. Pomocí robota se pak ověřovalo, zda nedochází někde v reaktorové budově k průsaku vody či páry z kontejnmentu. Ovšem zjištění byla v té době velmi omezená a nalezení všech netěsností se, jak bude podrobněji popsáno později, nepodařilo dodnes. Snaha stabilizovat v první řadě první reaktor byla přirozená. Poškození jeho aktivní zóny je patrně největší. Aby to bylo možné, bylo potřeba zlepšit podmínky pro práci lidí v reaktorové budově, hlavně snížit radioaktivitu. Proto se tam umísťoval systém pro filtrování vzduchu, který jej čistil od radioaktivních částic. Čištění vzduchu bylo doprovázeno velmi pečlivým monitorováním radioaktivity. Ve čtvrtek 5. května 2011 ráno vstoupili poprvé po explozi vodíku do vnitřních částí reaktorové budovy prvního bloku dva pracovníci s dýchacími přístroji. Později spolu s dalšími podobně vybavenými pracovníky v ní umístili
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288879
čtyři filtrační zařízení, která radioaktivitu ve vzduchu postupně snížila o 95 %, což pak umožnilo dlouhodobější práci lidí v těchto prostorách. Práce na instalaci filtračního zařízení trvala několik dní. V polovině května tak začala instalace zařízení pro cirkulaci vody uvnitř budovy. Ovšem právě vysoká radioaktivita byla hlavní překážkou, kterou museli pracovníci překonávat.
Co s radioaktivní vodou? Velkým problémem bylo, že se v suterénu budov nahromadilo velké množství radioaktivní vody. Ta pocházela jednak z cunami a radioaktivní se stala v průběhu úniku radioaktivity. Druhým zdrojem pak byla voda, která se používala na chlazení reaktorů a bazénů a nejen ve formě páry se dostávala do jiných částí budov. V pozdější době začala stále větší úlohu hrát podzemní voda, která se dostávala do areálu elektrárny a v silně kontaminovaných místech se stávala radioaktivní. Ta pronikla i do suterénů budov. Již v prvních týdnech bylo celkové odhadované množství radioaktivní vody ve strojovnách a několika podzemních prostorách téměř 70 000 tun. Byla snaha co nejdříve alespoň část tohoto množství přečerpat do speciálních nádrží a alespoň částečně dekontaminovat. Do nádrže zařízení pro zpracování odpadu v areálu se začala transportovat nejdříve voda ze strojovny druhého reaktoru, jejíž radioaktivita byla největší.
6. Průběh krize, její vyvrcholení a stabilizace situace v elektrárně
Zdroj: Tokyo Electric Power Company
99
FUKUŠIMA I poté
Práce na zničeném čtvrtém bloku v prvních dnech po havárii, patrné je stříkací zařízení s dlouhým ramenem, které doplňovalo vodu do bazénu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288879
6. Průběh krize, její vyvrcholení a stabilizace situace v elektrárně FUKUŠIMA I poté
100
Celkový pohled na zničenou elektrárnu Zdroj: Tokyo Electric Power Company
Od 19. dubna do konce měsíce se podařilo přečerpat 2560 tun. Bylo potřeba připravit podmínky pro zahájení odčerpávání vody ze třetího reaktoru, kde voda stále stoupala. Nejen proto bylo nutné postavit další potřebné zásobníky na tuto vodu. Jak již bylo zmíněno, proběhlo také odčerpávání relativně malého množství radioaktivní vody, která byla v pátém a šestém reaktoru. Velmi důležité bylo zabránit úniku této radioaktivní vody, vyplňující podzemní prostory elektrárny, do moře. Nejvážnější byla situace s trhlinou v jímce, která vznikla při zemětřesení a kterou silně radioaktivní voda tekla do zálivu za vlnolamem. Hlavně kvůli ní byla oblast přístavu silně zamořena. Trhlinu se podařilo utěsnit směsí speciální drti a polymerů. Současně se dělala řada dalších opatření a zábran, které umožnily udržet radioaktivitu na teritoriu elektrárny a zabránily jejímu úniku do okolí. Využívaly se k tomu i pytle naplněné zeolitem, což je velice porézní, efektivně absorbující materiál. Dalším nástrojem byly postřiky polymery, které fixují radioaktivitu a zabraňují jejímu šíření větrem do okolí. Odklízely se a bezpečně ukládaly silně radioaktivní trosky ve vhodném místě v prostorách elektrárny, aby se vytvořily co nejlepší podmínky pro práci v areálu. K tomu se využívala speciální těžká technika, která mohla být řízena na dálku. Velké množství radioaktivní vody bylo třeba přemístit do různých zásobníků umístěných v areálu elektrárny. Některé z nich bylo potřeba uvolnit. Proto došlo k vypouštění slabě radioaktivní vody, jejíž aktivita nepřekračovala hygienické limity, do oceánu. Její množství činilo 10 393 tun. Měření radioaktivity mořské vody na povrchu a v hloubce na několika místech v okolí elektrárny neukázala změnu radiační situace. Vodotěsnost všech nádrží byla po vyprázdnění pečlivě zkontrolována. Existující zásobníky však nestačily a bylo potřeba budovat nové. Pro větší pokrok v této oblasti bylo nutné začít alespoň částečnou dekontaminaci radioaktivní vody. Firma AREVA začala přímo ve Fukušimě stavět dekontaminační zařízení. Používala chemické metody, se kterými má dobré zkušenosti a už je využila ve
Ukázka elektronické knihy