Peters4_sazba.qxd9.3.202121:50Stránka97
ticho se zdálo být jaksi plné očekávání. A v té odmlce se pootevřené dveře solária otevřely dokořán, ukázaly nazlátlé světlo svíce uvnitř a do dveří vkročila žena. Na okamžik se ostře rýsovala jako stín na pozadí měkkého světla uvnitř, štíhlá, vzpřímená postava zralých a důstojných pohybů, zajisté paní domu a Cenredova manželka. Vzápětí udělala pár lehkých, rychlých kroků a světlo nejbližší pochodně padlo na její zastíněnou tvář a blížící se postavu a vyčarovalo z neurčitého obrysu něco úplně jiného. Všechno se na ní změnilo. Nebyla to vznosná, urozená třicátnice, ale oblá dívenka se svěží tvářičkou, jíž nebylo víc než sedmnáct nebo osmnáct let, v oválném obličejíku veliké vyplašené oči a nad nimi vysoké čelo, bílé a hladké jako z perleti. Haluin vyrazil z hrdla zvláštní tichý zvuk, něco mezi zajíknutím a vzdechem, sevřel berle, zvedl se na nohy a zíral na toto nečekané zářící zjevení, zatímco ona, překvapená střetnutím s cizími lidmi, chvatně couvla, zírajíc na Haluina. Okamžik tak stáli nehybně a němě, pak se dívka bleskem otočila, odběhla do solária a téměř pokradmu za sebou zavřela dveře. Haluinovi povolily ruce, zůstaly bezmocně viset, berle mu uklouzly, spadly a on sám se pomalu zhroutil s obličejem k zemi a zůstal v bezvědomí ležet ve slámě na podlaze. Odnesli ho na lůžko, připravené v tichém pokojíku stranou od síně, a uložili ho, stále v hlubokých mdlobách. „To je prostě vyčerpání,“ uklidňoval Cadfael Cenredovu starostlivou úzkost. „Věděl jsem, že se příliš namáhá, ale s tím už je konec. Od nynějška můžeme jít pomaličku. Nechte ho dnes v noci vyspat, a bude mu dobře. Podívejte, už přichází k sobě. Otvírá oči.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288877
Peters4_sazba.qxd9.3.202121:50Stránka98
Haluin se pohnul, víčka se mu zachvěla a odkryla tmavé oči, které si bystře uvědomovaly okolí a kruh nezřetelných, ustaraných tváří. Věděl, co se mu stalo předtím, než ho sem odnesli, protože první slova, která pronesl, byla pokornou omluvou za to, že jim způsobil potíže, a poděkováním za jejich péči. „Je to moje vina! Bylo opovážlivé, že jsem chtěl zvládnout příliš mnoho. Ale už je mi docela dobře. Velmi dobře!“ Protože ze všeho nejvíc očividně potřeboval odpočinek, nechali je, aby si ve své komůrce udělali pohodlí, přestože za nimi během večera přišla řada návštěv. Vousatý správce jim přinesl horké kořeněné víno a poslal k nim starou Edgythu s vodou na umytí, jídlem a lampou a dále jim nabízela cokoli, co by ještě potřebovali pro své pohodlí. Byla to vysoká, šlachovitá, činorodá šedesátnice. Chovala se nenuceně a vyzařovala z ní jistota obvyklá u služebníků, kteří byli mnoho let důvěrníky pána nebo paní a vysloužili si takovou důvěru, jež s sebou nese uznávané výsady. Mladé služebné se k ní chovaly uctivě, pokud z ní neměly přímo strach, a o jejím postavení svědčily i její úpravné černé šaty, škrobený bílý čepec a klíče cinkající u pasu. Přišla ještě jednou, později, v doprovodu příjemné baculaté dámy s tichým hlasem, která se přišla vlídně poptat, zda mají ctihodní bratři všechno, co pro tuto noc potřebují, a zda se ten, který omdlel, už ze své slabosti vzpamatoval. Cenredova manželka byla růžovoučká, hezká, hnědovlasá a hnědooká, velmi nepodobná vysokému, štíhlému, zranitelnému mláděti, které vykročilo ze solária a v úleku couvlo před neočekávaným setkáním s cizími muži.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288877
Peters4_sazba.qxd9.3.202121:50Stránka99
* „Mají pan Cenred a jeho paní nějaké děti?“ zeptal se Cadfael, když hostitelka odešla. Edgytha byla nesdílná, měla k Cenredově rodině a ke všemu, co k ní patřilo, tak silný ochranářský, téměř majetnicky vztah, že každý takový dotaz pokládala za podezřelý, ale po chviličce váhání celkem zdvořile odpověděla: „Mají syna, dospělého.“ A pak si nečekaně rozmyslela svou neochotu uspokojit takovou nepatřičnou zvědavost a dodala: „Je pryč, ve službě u lenního pána našeho pana Cenreda.“ V jejím hlase zazněl zvláštní podtón výhrady, dokonce nesouhlasu, přestože by to otevřeně nikdy nepřiznala. Málem tím Cadfaela odradila, přesto opatrně pokračoval ve svých otázkách: „Dceru nemají? Zatímco jsme čekali, do síně na okamžik nahlédla mladá dívka. Ta není z rodiny?“ Vrhla na něho dlouhý pátravý pohled se zdviženým obočím a sevřenými rty, očividně neschvalujíc takový zájem o mladé ženy ze strany mnicha. Avšak k hostům v domě je nutné se chovat neochvějně zdvořile, i když si to nezaslouží. „Ta dáma je sestra pana Cenreda. Starý pan Edric, jeho otec, se na stará kolena podruhé oženil. Při tom věkovém rozdílu je spíš jako jeho dcera než sestra. Pochybuji, že ji ještě uvidíte. Nechtěla by rušit odpočinek mužů ve vašem rouše. Byla dobře vychována,“ skončila Edgytha se zjevnou pýchou na výsledek své oddané péče a se zřetelnou výstrahou, že černí mniši, které náhoda přivála do domácnosti, mají v přítomnosti mladé panny držet oči sklopené.
99
Ukázka elektronické knihy