Peters4_sazba.qxd9.3.202121:50Stránka97
ticho se zdálo být jaksi plné očekávání. A v té odmlce se pootevřené dveře solária otevřely dokořán, ukázaly nazlátlé světlo svíce uvnitř a do dveří vkročila žena. Na okamžik se ostře rýsovala jako stín na pozadí měkkého světla uvnitř, štíhlá, vzpřímená postava zralých a důstojných pohybů, zajisté paní domu a Cenredova manželka. Vzápětí udělala pár lehkých, rychlých kroků a světlo nejbližší pochodně padlo na její zastíněnou tvář a blížící se postavu a vyčarovalo z neurčitého obrysu něco úplně jiného. Všechno se na ní změnilo. Nebyla to vznosná, urozená třicátnice, ale oblá dívenka se svěží tvářičkou, jíž nebylo víc než sedmnáct nebo osmnáct let, v oválném obličejíku veliké vyplašené oči a nad nimi vysoké čelo, bílé a hladké jako z perleti. Haluin vyrazil z hrdla zvláštní tichý zvuk, něco mezi zajíknutím a vzdechem, sevřel berle, zvedl se na nohy a zíral na toto nečekané zářící zjevení, zatímco ona, překvapená střetnutím s cizími lidmi, chvatně couvla, zírajíc na Haluina. Okamžik tak stáli nehybně a němě, pak se dívka bleskem otočila, odběhla do solária a téměř pokradmu za sebou zavřela dveře. Haluinovi povolily ruce, zůstaly bezmocně viset, berle mu uklouzly, spadly a on sám se pomalu zhroutil s obličejem k zemi a zůstal v bezvědomí ležet ve slámě na podlaze. Odnesli ho na lůžko, připravené v tichém pokojíku stranou od síně, a uložili ho, stále v hlubokých mdlobách. „To je prostě vyčerpání,“ uklidňoval Cadfael Cenredovu starostlivou úzkost. „Věděl jsem, že se příliš namáhá, ale s tím už je konec. Od nynějška můžeme jít pomaličku. Nechte ho dnes v noci vyspat, a bude mu dobře. Podívejte, už přichází k sobě. Otvírá oči.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288877