Bezejmenní
Dva muži a pohledná žena procházeli katolický hřbitov v Sremské Mitrovici. Mirjana předčítala a překládala texty na roztroušených náhrobcích. Opodál mezi náhrobky a jejich torzy pobíhal šedý pes s lysinami v kožichu. Jeho čumák kopíroval zem. Opatrně se k nim přibližoval; čím byl blíž, tím bylo patrnější, jak je zubožený. Slepená srst sotva zakrývala vyhublé tělo. Jiří zalovil v batohu a vyndal nedojedenou bagetu, položil ji na zem a popošel o kus dál. Hlad otupil psí obezřetnost, zvíře se zmocnilo jídla a zhltlo ho, aniž by ho rozkousalo. Pak znovu z bezpečné vzdálenosti sledovalo neznámou trojici. Konečně našli pomník, který hledali. Vyrůstal osaměle z travnaté plochy, kříž na jedné z hran se netyčil kolmo vzhůru. Omšelý, šedivý kámen, léta omývaný pouze deštěm, zarostl mechem. Mlčky stáli před hromadným hrobem rakousko-uherských vojáků, kteří nedaleko odtud padli nebo o něco později podlehli zraněním a nemocem v místním vojenském lazaretu. Zvedl se vítr a obloha se zatáhla. Jiří položil skromný věnec na jednu z čtvercových hran. Zastyděl se, že je tak malý. Při přípravách na cestu ho nenapadlo, že hromadný hrob bude v tak neudržovaném stavu. Bylo to nejsmutnější, nejopuštěnější a nejzanedbanější místo jejich soukromé pietní pouti. „Proč si své záležitosti nevyřídí sami mezi sebou? Ať
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288756