/ 98 / Především se ale v laonské škole uskutečňuje přechod od exegeze k systematické teologii. Anselmův příspěvek ke Glossa ordinaria jsme již zmínili. Z exegetické činnosti lectio pochází materiál obsažený v prvních systematických souborech sentencí k jednotlivým otázkám, exemplárně např. v listu o eucharistii „Calix“ id est potus sanguinis Christi, jenž je zas začleněn do větších sentenciárních souborů.42 Biblicko-patristický ráz a teologická systematičnost tedy představují hlavní dva rysy první středověké teologické školy hodné toho jména. S tím však bezprostředně souvisí nápadný konzervatismus školy, patrný již ve volbě metod. Máme k tomuto bodu dokument, z něhož se dozvídáme o postoji Anselma z Laonu, totiž jeho dopis opatu Heribrandovi z kláštera sv. Vavřince v Lüttichu.43 Již první větou Anselm varuje před snahou chtít řešit vyvstávající otázky o Boží dobré vůli a o zlu ve světě slovními střety (in pugnis verborum) namísto sentencemi (in sententia). Očividně se tu poukazuje ke dvěma teologickým metodám: na jedné straně jeho vlastní, sentenciární metoda, opřená o patristický materiál, na straně druhé slovní střety dialektiků, okamžitě zavržené – samozřejmě s oporou v bibli – coby dětinské. Záležitostí dospělých je naopak diskutovat o náležitém smyslu jednotlivých míst, a v tom vidí Anselm úkol svůj a své školy. Podstatně jinak si počínají lidé, kteří si myslí, že mohou teologii provozovat pomocí logicko-gramatických pravidel: „Někteří, nedbajíce na to [co jsme uvedli], jsou do krajnosti nadutí slovem ,věda‘, a jsouce neznalí smýšlení Otců, prodlévají, jak praví apoštol Pavel, u otázek a slovních střetů“ (Hec non attendentes, quidam maxime inflati nomine scientie, sensus Patrum ignorantes, languerunt, ut ait Apostolus, circa quaestiones et pugnas verborum). Po této diskvalifikaci odlišných metod následuje metodická devíza kompilační metody: „různost, nikoli protikladnost“ (diversa, non adversa). Otcové sice říkají různé věci, avšak navzájem si neprotiřečí. Proto je nutné místa z Otců protřídit, vyložit a harmonicky uspořádat: „Výroky všech katolických autorit – různé, ne však protikladné – se sbíhají v jednotě a shodě“ (Sententiae quidem omnium catholicorum diverse, sed non adverse, in unam concurrunt convenientiam). Cíl kompilace je zde vystižen slovem convenientia, u Viviana z Prémontré slovem armonia. Metodický postoj 42 43
Viz tamt., s. 190–204. Ed. Lottin, Psychologie et Morale aux XIIe et XIIIe siècles, V, s. 175–178.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288730
/ 99 / a zaměření jsou v obou případech stejné.44 Naděje se vkládá do prosté harmonizace, nikoli do logicko-gramatických zkoumání. Podstatná je totiž sentence, nikoli přesná formulace. Ve volbě slov se samozřejmě mohou vyskytnout rozdíly, jež působí dojmem rozporů a střetů (contrarietates et pugnae). Tyto slovní zápasy vždy vyvolají typickou reakci: malověrní jsou pobouřeni, pro bojovné teology je to cvičiště, pro povýšence možnost vleklého sporu. Vyloučeni však zůstávají lidé osvědčení a zkušení (probati), schopní – tam, kde ostatní selhávají – ukázat, že se ve skutečnosti nejedná o rozpory, nýbrž o harmonii zdánlivých disonancí. Tito probati jsou očividně autoritami pro vlastní školu. U Anselma z Laonu se tak neprojevuje ani dialektické úsilí o sentenci Otců, ani (v kontrastu k Anselmovi z Canterbury) specificky metafyzický zájem. Hlavní zájem je morálně-praktický, a to i v oblasti exegeze, byť některé otázky – například u nauky o dědičném hříchu a nauky o svátostech (mj. ohledně schopnosti trpět u Kristova těla, jež bylo apoštolům dáno při večeři) – zabíhají do značných subtilit.45 Jestliže takto konzervativní škola dosáhla počátkem 12. století dalekosáhlého vlivu a současně budila nelibost coby novota, vrhá to ilustrativní světlo na mentalitu dobové církve a současně to ukazuje, jak výjimečným zjevem bylo filosoficko-teologické uvažování Anselma z Canterbury. Metody a díla laonské školy se daly v neposlední řadě produktivně uplatnit při lectio divina v monasticko-kanovnických kruzích, a to jim – též díky rozšíření rukopisů – zajišťovalo dalekosáhlý vliv. Díla laonské školy totiž poskytovala následující generaci pokladnici patristického myšlení již v systematické, tedy harmonizované podobě. Teologie coby výklad Písma se zapojením patristického odkazu se stává věcí zkušených znalců (probati) v rámci církevních škol. Kdo by k nim nechtěl náležet?
Te o l o g i e j a k o ž t o m o u d r o s t a f o r m a ž i v o t a : H u g o z e S v. V i k t o r a ( † 1 1 4 1 ) Sentenciární spisy laonské školy měly silný vliv na svatoviktorskou školu v Paříži, v níž se počínaje jejím prvním teologickým učitelem Vi44 45
Viz Leinsle, Vivianus von Prémontré, s. 50–52. Viz Lottin, Psychologie et Morale aux XIIe et XIIIe siècles, V, s. 443 n.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288730
/ 100 / lémem ze Champeaux († 1122) provazuje školská teologie s klášterním životem reformních kanovníků. Tato syntéza dochází exemplárního výrazu v pojetí teologie, jež zastává Hugo ze Sv. Viktora.46 S laonskou školou je Hugo propojen tím, jak si cení Písma a Otců, oproti laonským pojednáním však patristického materiálu využívá podstatně volněji a zpracovává jej samostatněji.47 Teologie coby exegeze zůstává i u Hugona ve službách Písma, nicméně až teologie je s to sestoupit do hloubek pravdy bible, a rozhodně proto není zbytečná. Jelikož se její učební a výkladová metodika do značné míry kryje se světskými disciplínami, hledá se nyní rozdíl v obsahu: je nutné stanovit, jakou má teologie látku (materia) a jaký modus tractandi.48 Předmětem Písma, tedy i teologie, jsou díla lidské spásy (opera restaurationis hominis). V zásadě je tedy teologie naukou o lidském vykoupení. Pochopit „dílo nápravy“ je však možné jedině za předpokladu „díla stvoření“ (opus conditionis). Stvořitelským dílem bylo dosaženo toho, že co nebylo, stalo se; díky dílu vykoupení se to, co bylo ztraceno, stalo lepším. „Dílo stvoření tak spočívá ve vzniku světa se všemi jeho složkami, dílo nápravy v polidštění Slova, se všemi jeho svátostmi, jež předcházely od počátku světa a až do konce světa budou následovat.“49 Realita stvoření je ovšem v první řadě předmětem „světských spisů“, shrnutých ve filosofii. „Skutky nápravy“ jsou vyhrazeny svatým písmům a vyznačují látku důstojnější a vznešenější (dignior et sublimior materia).50 Oproti tomu pojednání Písma o realitě stvoření má jen propedeutický a dispozitivní ráz; Písmo by totiž „nemohlo přiměřeně ukázat, jak byl člověk napraven, kdyby nejdříve neukázalo, jak padl; jeho pád však nemohlo přiměřeně ukázat, kdyby nejprve nepředestřelo, jak byl dosazen Bohem; leč aby ukázalo první dosazení člověka, bylo nutné vyložit ustavení a stvoření celého světa, jelikož svět Zvl. viz Ernst, Gewißheit des Glaubens; pravá Hugonova díla viz tamt., s. 287–292; Berndt, Hugo von St. Viktor; Sicard, Hugues de Saint-Victor et son école. Ke škole a starší literatuře viz Landgraf, Einführung in die Geschichte der theologischen Literatur der Frühscholastik, s. 73–79. 47 Viz Weisweiler, Die Arbeitsmethode Hugos von St. Viktor. 48 Hugo, De sacramentis, prol. 1 (PL 176,183A); srov. týž, De scripturis et scriptoribus sacris (PL 175,11A). 49 De sacramentis, prol. 1 (PL 176,183AB). 50 Tamt., prol. 2 (183C). 46
Ukázka elektronické knihy