/ 98 / připočítat tucet univerzitních mistrů a 4 kněze působící v souměstí nad Vltavou, celkem 30 osob, tedy v konečném výsledku méně než šestinu. Vysvětlení tohoto jevu se zdá být poměrně snadné. Vavřinec z Březové, vyrostlý v předrevolučním světě a působící v prestižních institucích (panovnický dvůr, vysoké učení apod.), mohl bezděčně přisuzovat důležitost osobám z výše postavených sociálních vrstev, které ve středověku tradičně rozhodovaly o politickém dění, tj. příslušníkům panovnických dynastií, šlechtě a duchovenstvu. Odborná produkce již několikrát upozornila, že kronikář ve svém díle několikrát podvědomě zachoval pořadí osob odpovídající jejich společenskému statusu, nikoliv aktuální politické důležitosti.51 V případě Jana Žižky, jenž se v prvních kapitolách objevuje ve výčtech jmen zpravidla na posledním místě,52 tomu tak může i nemusí být. Není vyloučeno, že umístěním vojevůdcova jména na samotný závěr takových enumerací Vavřinec Žižkův význam naopak zdůrazňoval. Působivost rétorické figury, zvané gradace (resp. klimax), nepochybně dobře znal. Sociální struktura postav, uvedených Vavřincem na dějinnou scénu, v zásadě koresponduje s dobovým vnímáním i tradičními a konvenčními přístupy. Obdobné sociální rozložení nalezneme též v případě osob zmiňovaných v kronice katolíka Bartoška z Drahonic, nižšího šlechtice, stojícího ve službách krále Zikmunda i Hanuše z Kolovrat a spjatého s hradem Karlštejnem. Od roku 1419 až do roku 1436 (text samotný pokračuje až do roku 1443) nalezneme v Bartoškově díle jména pouhých 5 měšťanů, 4 z nich příznačně z katolické Plzně, s níž karlštejnská
51 Viz Eduard Maur: Chval z Machovic, Břeněk z Dolan a Jan Valkún z Adlaru – vojenští velitelé táborů před založením Tábora, TA 10 (2000–2001), zvláště s. 71. 52 Je tomu tak především na třech místech, v rámci událostí konce roku 1419 („Hiis, sicut premittitur, currentibus ad civitatem Plznensem multi communionem zelantes calicis et presertim dominus Brzenko de Sswihow, dominus Walkun de Adlar, Johannes quoque Ziska, familiaris regis Bohemie olim Wenceslai, cum certa sua comitiva de Praga convenerunt…“), v kontextu bitvy u Sudoměře a dění jí předcházejícícho („In die etenim Annunciacionis sancte Marie, que erat dies XXV mensis Marcii domino Brzenkone de Sswihow, Walkun de Adlar et Johane Ziska cum aliis fratribus communioni calicis faventibus…“) a při líčení příchodu táborských vojsk do Prahy 20. 5. 1420 („Horum autem Thaboriensium, ut superius est tactum, capitanei seculares hii fuere: Nicolaus de Hus, homo magni consilii et providencie, Sbynco de Buchow, Chwal de Rzepicz et Johannes Ziska monoculus, supra modum audax et strenuus.“). Viz FRB, V, s. 356, 359–360, 371.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288727
/ 99 / posádka udržovala čilé styky.53 Pro intelektuála a vzdělance Vavřince i pro vojácky uvažujícího Bartoška zůstávala politika doménou panovníků, duchovenstva a šlechty, v tom i vojensky angažované nižší nobility, jejíž zvýšený politický význam nebylo možné přehlédnout už v předrevolučním čase, tím méně pak během revoluce. Jistá setrvačnost a stereotyp ve vztahu k měšťanům i dalším obyvatelům velkých měst, která se v revolučním dění zřetelně angažovala, proto působí poněkud překvapivě. Tento dojem ještě zesílí, všimneme-li si, o kterých pražských obyvatelích Vavřinec píše a v jakých souvislostech je zmiňuje. Pět z nich bylo v době vzniku textu buď zcela určitě nebo s největší pravděpodobností mrtvo (švec Václav byl upálen v rámci protipikartské kampaně 23. července 1421, bývalého písaře Václava IV. a novoměstského měšťana Mikuláše Navaru, jehož Vavřinec osobně znal, potkala stejná smrt už po dobytí Českého Brodu husitskými vojsky 17. dubna 1421, novoměstský věnečník Jan Krása zahynul v plamenech na vratislavském mrchovišti z příkazu nuncia Fernanda a krále Zikmunda 15. března 1420, syn zlatníka Ješka skonal v bitvě u Vyšehradu 1. listopadu 1420 a staroměstský husita Jan Bradatý, zastávající v srpnu 1419 úřad purkmistra, zemřel v bitvě před Ústím nad Labem 16. června 1426). Téměř ve všech případech šlo o násilnou smrt poměrně známých osobností, a tudíž o události historicky důležité i čtenářsky zajímavé. Jméno kupce Petra Meziříčského, katolického emigranta a člena staroměstské rady v roce 1402, se mihne jen na okraji, ve zprávě o dobytí tvrze a vsi Makotřas, které mu patřily. Známý staroměstský měšťan Šimon z domu U Bílého lva je jmenován jako člen oficiálního poselstva vypraveného v závěru prosince 1420 do Polska a na Litvu, Kaška z Nového Města pražského v kontextu protipikartského zásahu v létě 1421 a Jíra rukavičník, novoměstský přívrženec Jana Želivského, v rámci diskusí a hádek o očistec na podzim téhož roku.54 K těmto devíti mužům je třeba připočítat Rovněž Bartoškova, neobratnou latinou psaná kronika byla zpřístupněna Jaroslavem Gollem na stránkách FRB, V, s. 589–628. 54 FRB, V, s. 347, 358, 373, 465, 475, 478, 495, 508, 524. K osobě Jana Bradatého Jaroslav Mezník: Praha před husitskou revolucí, Praha 1990, s. 213–215. Problematickou postavou zůstává zmíněný Kaška, jehož Tomek pokládal za novoměstského souseda, avšak bečváře Václava Kašku či Kaška eviduje k létům 1428–1429, 1430–1431 a 1432–1433 jako malostranského konšela, zesnulého před 8. 1. 1433. Viz Václav Vladivoj Tomek: Dějepis města 53
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288727
/ 100 / pět osob, které se objevují pouze v dokumentech do kroniky z nejrůznějších důvodů zařazených, konkrétně v usnesení čáslavského sněmu (mezi členy husitské zemské vlády se uvádějí staroměstští měšťané Jan Kněževeský a Lidéř z Radkovic, resp. zástupci novoměstské obce Jan Charvát a Pavlík z domu rychtářova)55 a v protitáborském traktátu (krčmář Václav, podezřelý svými interpretacemi Bible).56 Zastavme se nyní u záměru, s jakým Vavřinec uváděl jmenované postavy na dějinné jeviště. Detailnější analýza ukazuje, že si vůbec nepočínal spontánně, nýbrž opatrně, ne-li alibisticky. Mrtvým totiž nemohl svými zmínkami nikterak uškodit. V daném kontextu je pouze zajímavé, že jako jediného významnějšího husitu, jenž zahynul v bitvě před Vyšehradem, zmiňuje Ješka, syna zlatníka Ješka Pehma, ač na následky zranění skonal po několika dnech též Prokop z Ústí a Kamenice, člen panského rodu a muž, který významně přispěl k založení Tábora.57 Údaj o hrdinské smrti zlatníkova potomka se však v díle neobjevuje náhodou. Každého asi napadne, že kronikář Pehmovy znal, ať již jako jejich zákazník nebo ze shromáždění obce či z místa bydliště. Poslední hypotézu potvrzují údaje obsažené v rozsáhlých Základech starého místopisu pražského, sestavených Václavem Vladivojem Tomkem. Podle nich získal po roce 1420 mistr Vavřinec, nepochybně jako uznání za služby prokázané revoluci, staroměstský dům (nynější čp. 220 v Liliové ulici), který obec zkonfiskovala německému a katolickému měšťanu Hansovi z Wonhausu. Na podzim 1424 kronikář obdržel objekt do legálního vlastnictví, když jej od města koupil za výhodnou cenu 40 kop českých grošů, tedy za částku o třetinu nižší, než kolik stál před revolucí. Zde žil až do roku 1428, kdy dům prodal Dorotě, manželce Ondřeje z Klatov, kdysi úředníka při menších deskách zemských.58 Zlatník Ješek Pehm
57 58 55 56
Prahy, V, Praha 1881, s. 97. Není ovšem vyloučeno, že jde o jednu a tutéž osobu, která na jaře 1420 nalezla dočasné útočiště na Novém Městě. Muž jménem Matthias Quaska, profesí sladovník, se vyskytuje v letech 1409–1413 jako majitel staroměstského domu (čp. 907). Viz V. V. Tomek: Základy, I, s. 185. Goll se naopak domníval, že Kaška byl kněz. Viz FRB, V, s. 634 (rejstřík). FRB, V, s. 487. FRB, V, s. 413. F. Šmahel: Husitská revoluce, III, s. 59. V. V. Tomek: Základy, I, s. 67.
Ukázka elektronické knihy