FIKTIVNÍ A IMAGINÁRNÍ
98
V zahalujícím odkrývání se hrdinové ocitají ve vztahu k sobě samým, v němž sami sebe poznávají. Je totiž třeba inscenovat v masce osobu, chtějí-li dosáhnout něčeho, co ještě není. Proto také osoba není v masce opuštěna, nýbrž má sebe samu jako to, čím jako osoba nemůže být. Na rozdíl od snu, v němž je spící zajatcem svých obrazů, zde se skrze „obrazy“ masky osoba zmnožuje do svých mnoha možností. Jakkoli v inscenování osoba vystupuje ze sebe, musí současně být i sobě přítomná, protože jinak by nebylo možné nic inscenovat. Výsledkem je ek-statický stav: osoba má sebe vně sebe samé. Fikčnost jako ek-stase, v níž je přítomna jak uzavřenost do sebe, tak i vystupování ze sebe, sahá dále než analogie se snem, jejíž strukturu však do značné míry sdílí. Ricoeur, který by chtěl stále vidět těsnou souvislost snu a poezie, k zahalujícímu odkrývání poznamenává: „Pouze studium těchto konkrétních vztahů, tohoto přesouvání akcentu a výměny rolí mezi funkcí převleku a funkcí odhalování by mohlo překonat to, co je v protikladu regrese a progrese [ve snu] stále abstraktní.“116 Zásadní význam má tedy to, že teprve v literatuře se forma, skrze kterou se manifestuje zakrývající odhalování, může stát konkrétní. Literatura nemusí řešit archaické konflikty psychična; zakrývající odhalování odpovídá spíše nezbadatelné tendenci člověka znovu a znovu zpřístupnit vytčené hranice k jejich překračování. V tom je shoda s jedním Derridovým postřehem, jenž má na mysli ty formy uspokojování přání, které se odlišují od výkladu snu: „Tak jako ve snu – jak jej analyzoval Freud – jsou neshody současně připouštěny i navzdory principu identity či vyloučeného třetího, tj. navzdory logickému času vědomí. Jestliže bychom tedy použili jiné slovo než sen, jestliže bychom zavedli pojmosloví, které by již nebylo pojmoslovím metafyziky, přítomnosti či vědomí (která ještě i uvnitř Freudova diskursu proti sobě staví bdění a sen), museli bychom definovat prostor, v němž byl tento řízený ‚rozpor‘ možný a může být popsán.“117 I když zde asi není míněna literární fikčnost – třebaže i ona je jakožto „suplement“ současně i jeho odvoláváním –, přesto by i ona byla takovým „prostorem“, v němž se „řízený rozpor“ manifestuje jako ek-stase. 116 Ricoeur, 117 Derrida,
Interpretation, s. 534. Gramatológia, přel. M. Kanovský, Bratislava 1998, s. 247–248.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288704