FIKTIVNÍ A IMAGINÁRNÍ
98
V zahalujícím odkrývání se hrdinové ocitají ve vztahu k sobě samým, v němž sami sebe poznávají. Je totiž třeba inscenovat v masce osobu, chtějí-li dosáhnout něčeho, co ještě není. Proto také osoba není v masce opuštěna, nýbrž má sebe samu jako to, čím jako osoba nemůže být. Na rozdíl od snu, v němž je spící zajatcem svých obrazů, zde se skrze „obrazy“ masky osoba zmnožuje do svých mnoha možností. Jakkoli v inscenování osoba vystupuje ze sebe, musí současně být i sobě přítomná, protože jinak by nebylo možné nic inscenovat. Výsledkem je ek-statický stav: osoba má sebe vně sebe samé. Fikčnost jako ek-stase, v níž je přítomna jak uzavřenost do sebe, tak i vystupování ze sebe, sahá dále než analogie se snem, jejíž strukturu však do značné míry sdílí. Ricoeur, který by chtěl stále vidět těsnou souvislost snu a poezie, k zahalujícímu odkrývání poznamenává: „Pouze studium těchto konkrétních vztahů, tohoto přesouvání akcentu a výměny rolí mezi funkcí převleku a funkcí odhalování by mohlo překonat to, co je v protikladu regrese a progrese [ve snu] stále abstraktní.“116 Zásadní význam má tedy to, že teprve v literatuře se forma, skrze kterou se manifestuje zakrývající odhalování, může stát konkrétní. Literatura nemusí řešit archaické konflikty psychična; zakrývající odhalování odpovídá spíše nezbadatelné tendenci člověka znovu a znovu zpřístupnit vytčené hranice k jejich překračování. V tom je shoda s jedním Derridovým postřehem, jenž má na mysli ty formy uspokojování přání, které se odlišují od výkladu snu: „Tak jako ve snu – jak jej analyzoval Freud – jsou neshody současně připouštěny i navzdory principu identity či vyloučeného třetího, tj. navzdory logickému času vědomí. Jestliže bychom tedy použili jiné slovo než sen, jestliže bychom zavedli pojmosloví, které by již nebylo pojmoslovím metafyziky, přítomnosti či vědomí (která ještě i uvnitř Freudova diskursu proti sobě staví bdění a sen), museli bychom definovat prostor, v němž byl tento řízený ‚rozpor‘ možný a může být popsán.“117 I když zde asi není míněna literární fikčnost – třebaže i ona je jakožto „suplement“ současně i jeho odvoláváním –, přesto by i ona byla takovým „prostorem“, v němž se „řízený rozpor“ manifestuje jako ek-stase. 116 Ricoeur, 117 Derrida,
Interpretation, s. 534. Gramatológia, přel. M. Kanovský, Bratislava 1998, s. 247–248.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288704
RENESANČNÍ BUKOLIKA JAKO PARADIGMA LITERÁRNÍ FIKČNOSTI
99
Ek-statický stav spočívající v tom, že člověk je ve své osobě a současně i mimo ni, potřebuje ke svému znázornění určitou formu, třebaže tato forma nesmí ek-statický stav ani reprezentovat, ani mu nesmí dát nějaký trvalý smysl, má-li zůstat „řízeným rozporem“. Tuto nezbytnou formu můžeme pak pozorovat v Sidneyho románu Arkádie jako prolnutí přítomnosti a nepřítomnosti, které je výsledkem dvojrole hrdiny jako masky a jako osoby. Uvedený vztah je výstižně ilustrován hned na počátku románu ještě předtím, než princové dospějí do vnitřní Arkádie. Když po ztroskotání lodě hledá Musidoros svého přítele Pyrokla, čteme zde: „Tak zamířil do země Lakedaimonské, kde pobýval mezi Héloty i Sparťany. Zde opravdu zjistil, jak jeho pověst vzkvétá a jeho pomníky jsou tesány do mramoru i do mnohem trvalejší lidské paměti, nicméně přítomnost onoho všeobecného truchlení nad jeho odchodem ho ujistila o jeho faktické nepřítomnosti.“118 Téma zde naznačené určuje způsob, jímž jsou předváděni protagonisté. Jednají-li jako masky, je jejich šlechtictví odsunuto do nepřítomnosti, třebaže tato nepřítomnost je stále přítomná, protože právě ona určuje, jak si maska počíná. A opačný vztah pozorujeme tam, kde Pyrokles je přítomen pro svou milovanou jako osoba, takže maska je odsunuta do nepřítomnosti. V takových případech se nepřítomná maska zpřítomňuje buď ve strategických úvahách o jejím možném použití, anebo v pochybách ohledně důvěryhodnosti osoby.119 To, co je přítomné, je v neustálém vztahu k tomu, co bylo učiněno nepřítomným. Je-li nepřítomné přítomné v přítomném jako jeho podmínka, je tomu tak proto, že hrdinové se musejí vyrovnávat se situacemi, v nichž se nevyznají. Proto ne vše, čím jsou, je pro danou situaci žádoucí. Z toho vyplývají ustavičně se proměňující vztahy mezi tím, co jsou jakožto princové a co jsou jakožto masky. Jednání, jež se vztahuje k nejistým situacím, nutně vyžaduje, aby něco z hrdinů bylo neaktivní a něco jiného naopak uvedeno do pohotovosti. Protože všechny situace jsou otevřené, musí všechny kroky brát do úvahy to, co se v dané situaci nesmí projevovat. Šlechtictví princů se v takové chvíli redukuje na pouhou referenci ke zkusmým zacházením s maskou, jehož úspěšnost či neúspěšnost opět klade odlišné požadavky na Arcadia, s. 129. (Přeložil Martin Procházka.) ibid., s. 684–690.
118 Sidney, 119 Srv.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288704
FIKTIVNÍ A IMAGINÁRNÍ
100
skrytou osobu. Kdyby maska zcela vytlačila skrytou osobu, neměla by svého vůdce; kdyby byla maska identická s osobou, jednání by bylo neřízené. Kdyby nějaký předem daný kód orientoval jednání, musela by tato jednání ztroskotat vzhledem k měnícím se požadavkům situace, což potvrzují jednání těch postav, které nejsou zdvojené (Basilius, Gynecia, Amphialus). „Kód“ masky tvoří osoba, jež se v ní stala nepřítomnou, která masku řídí a vstupuje do přítomnosti tím, že dává podněty ke zkusmému zacházení s maskou. Ani maska, ani osoba tedy není zpřítomněna v čisté přítomnosti, a proto ustavičné střídání přítomnosti a nepřítomnosti ukazuje, že osoba vždy současně i přesahuje to, čím je. Rozhodující podíl na tom má právě maska; svými podobami dává osobě jevit se v mnoha různých aspektech a umožňuje jí rozvíjet její možnosti. Tato funkce pak dále potencuje dvojsmyslnost masky a umožňuje vnímat, že jak skrze masku, tak skrze maskou zmnoženou osobu probíhá diference. Je klamem, pokud osobu skrývá; je odhalováním, pokud skrze podoby skrývání odkrývá osobu jako mnohost aspektů. Umožňuje ek-statický stav osoby, jež je současně u sebe i vně sebe samé. Takto se stává paradigmatem fikčnosti, jež se zde stejně jako jinde obnažuje jako klam, avšak pouze proto, aby dala najevo, že jejím prostřednictvím je všechno klamání současně i odkrýváním. To v románu Arkádie platí nejen o jeho protagonistech, nýbrž i o těch postavách, s nimiž se musí konfrontovat: především pak o dvojici arkádských vládců. Klamání masky vyjeví tajná přání Basiliova i Gynecie. Protože se s nimi Pyrokles setkává jako amazonka, vnímají tento klam a věří tomu, co vidí. I zde – jako v případě každého vnímání – je skryté nějak suplementováno a je oživováno fantazií. Protože Pyrokles překročil zákaz, musí klamat silněji, takže setkání amazonky s Basiliem vynáší na světlo jeho touhu po nevěře jako skrytý svět jeho přání a v Gynecii obnaží její nezkrotné toužení, protože ta se teď v masce domnívá vidět mladíka, jehož láska má patřit jí, a nikoli její dceři. Mezi zdáním a fantazií se takto ustavuje vztah, jehož kořeny jsou hluboce skryté. Zdání jakožto klam strhává představu; jako prázdná forma provokuje svá imaginární obsazování. Jakmile zmobilizovaná fantazie proniká do prázdné formy, stává se zdání virgulí ukazující k tomu, co bylo uvnitř skryto a nyní se nezahaleně ukazuje. To je však negativní zrcadlový obraz ek-statického stavu, a proto si
Ukázka elektronické knihy