JOANNA JOHNSONOVÁ
na něj Selina tak působila – tedy na žádný, který by si byl ochoten připustit. Když vzhlédl, uviděl, že Selina vzala jednu ze lžic a otáčí ji ze strany na stranu a s ní natáčí i hlavu, aby ve stříbrné křivce zachytila svůj převrácený odraz. Potlačil úsměv. Kouzlo, které provedla služebná s jejími vlasy, na ni očividně zapůsobilo. „Ten účes vám sluší.“ Vyslovil ta slova dříve, než se stihl zarazit. Selina se na něj vyděšeně podívala a upustila lžičku s cinknutím na stůl. Edward se zamračil. Neměl v úmyslu říct to nahlas, a teď ji ještě navíc vyvedl z míry. Kontroluj se, člověče. Co to s tebou je? „Nikdy jsem je takhle nenosila. Připadá mi to trochu zvláštní,“ mluvila spíše k ubrusu než k němu a tvářila se zasmušile. Následovalo trapné ticho, které chvíli trvalo. Edward si odkašlal, aby uvolnil napětí. „Chtěl jsem se vás na něco zeptat.“ Selina vzhlédla od stolu a podezřívavě zvedla obočí. „A na co?“ Z jejího hlasu zaznívala opět obezřetnost a Edward si za to, že vyslovil své myšlenky nahlas, málem nafackoval. Alespoň mu její ticho poskytlo příležitost zeptat se na otázku, která ho trápila od doby, kdy se potkali. „Ten první den, když jste našla Ophelii. Řekla jste mi, že vám dlužím dvakrát – jednou za dnešek a jednou za minule.“ Edward si podepřel bradu rukou a čekal, jak zareaguje. „Co jste tím myslela?“ Chvíli se mu dívala zkoumavě do očí, až Edward nabyl dojmu, že se mu snaží číst myšlenky. Nemohl říct, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288622
NEVĚSTA NA ZKOUŠKU
jestli si její plnou pozornost užívá, nebo ne. Podobalo se to šachům – oba si nebyli jistí, jaké úmysly má ten druhý, oba čekali, co ten druhý udělá. Napadlo ho, jestli je Selina umí hrát. Pokud ne, rád by se ji pokusil hru naučit. Díky své obezřetnosti by byla skvělou hráčkou. Když mu konečně odpověděla, měla lehce přimhouřené oči. „Opravdu si na mě vůbec nevzpomínáte, že?“ V ebenových očích se jí mihl záblesk pobavení a Edwardův tep se při tom pohledu zrychlil. Pobavená Selina – to bylo rozhodně něco nového, navíc nepůsobila tak ostražitě. Nepopíral, že ji tak viděl rád. „Asi bych měla být ráda, že teď vypadám úplně jinak. Alespoň mám míň modřin a nejsem tolik od bláta, jako když mi bylo osm.“ Chvíli trvalo, než Edward pochopil, co mu řekla. Ale když její odpověď konečně rozklíčoval, zůstal na ni jen zírat a dával si dohromady nedávno objevené útržky vzpomínek. „Ta malá dívka v lese před lety – to jste byla vy?“ Ruka mu zajela k jizvě – byl to jediný výstupek na jeho jinak hladké tváři. „To vy jste mi ošetřila ránu? Zastavila krvácení mechem?“ Selina téměř stydlivě přikývla. „Starý venkovský trik. Naučila jsem se ho, když jsem byla malá.“ „Nemůžu tomu uvěřit.“ Edward pomalu zavrtěl hlavou, ve tváři měl udivený výraz. To malé zjevení byla Selina? Změnila se opravdu více, než by si býval pomyslel. Stopy po divošce, kterou si pamatoval, byly pryč a nahradil je ženský půvab. Bylo to zvláštní. „Proč jste mi to neřekla dřív?“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288622
JOANNA JOHNSONOVÁ
Pokrčila rameny a zadívala se opět na zářivý příbor. „Nepovažovala jsem to za důležité.“ „Že to není důležité?“ Edward se opřel na židli a pořád tomu nemohl uvěřit. „Jak jste si to mohla myslet?“ Byl v pokušení si ten den znovu připomenout a popovídat si s ní o té milé vzpomínce. Neměla by vědět, co pro mě její péče tehdy znamenala? Jak moc jsem si cenil toho, co udělala? Těch pár týdnů poté, kdy ho opustila matka, pro něj bylo tak těžké období. A Edward měl náhle potřebu Selině říct, jak moc svou laskavostí jeho nepokojné mladší já uklidnila. Ale potom v něm převážil smysl pro obezřetnost a rychle zavřel ústa. Takový rozhovor by byl až příliš intimní, příliš přátelský. Pozval by si k sobě Selinu blíž a to podivné vzrušení, které se ho zmocňovalo, kdykoliv jí byl nablízku, ho varovalo, že už si jsou i tak dost blízcí. Nemůžu něco takového riskovat, pomyslel si při pohledu na ni. Znovu si prohlížel, jak se jí lesknou vlasy a jak dokonale žlutohnědou má pleť. Jedna věc je být zdvořilý, ale kdyby spolu procházeli společnou minulost, mohl by se mezi nimi snadno vyvinout vztah, který by se mohl zvrtnout, a to si nemůže dovolit. Dveře do jídelny se otevřely a do místnosti vstoupil zástup služebnictva. Každý z nich nesl stříbrný podnos, jen jeden držel obrovskou konvici. Zatímco sluhové rachotili s nádobím a dávali ho na stůl, Edward ztišil hlas a pokračoval: „To jste celou dobu věděla, kdo jsem? Kdy jste si uvědomila, že jsem… že jsme…“ „Když jsem vás uviděla.“ 100 Ukázka elektronické knihy