JOANNA JOHNSONOVÁ
na něj Selina tak působila – tedy na žádný, který by si byl ochoten připustit. Když vzhlédl, uviděl, že Selina vzala jednu ze lžic a otáčí ji ze strany na stranu a s ní natáčí i hlavu, aby ve stříbrné křivce zachytila svůj převrácený odraz. Potlačil úsměv. Kouzlo, které provedla služebná s jejími vlasy, na ni očividně zapůsobilo. „Ten účes vám sluší.“ Vyslovil ta slova dříve, než se stihl zarazit. Selina se na něj vyděšeně podívala a upustila lžičku s cinknutím na stůl. Edward se zamračil. Neměl v úmyslu říct to nahlas, a teď ji ještě navíc vyvedl z míry. Kontroluj se, člověče. Co to s tebou je? „Nikdy jsem je takhle nenosila. Připadá mi to trochu zvláštní,“ mluvila spíše k ubrusu než k němu a tvářila se zasmušile. Následovalo trapné ticho, které chvíli trvalo. Edward si odkašlal, aby uvolnil napětí. „Chtěl jsem se vás na něco zeptat.“ Selina vzhlédla od stolu a podezřívavě zvedla obočí. „A na co?“ Z jejího hlasu zaznívala opět obezřetnost a Edward si za to, že vyslovil své myšlenky nahlas, málem nafackoval. Alespoň mu její ticho poskytlo příležitost zeptat se na otázku, která ho trápila od doby, kdy se potkali. „Ten první den, když jste našla Ophelii. Řekla jste mi, že vám dlužím dvakrát – jednou za dnešek a jednou za minule.“ Edward si podepřel bradu rukou a čekal, jak zareaguje. „Co jste tím myslela?“ Chvíli se mu dívala zkoumavě do očí, až Edward nabyl dojmu, že se mu snaží číst myšlenky. Nemohl říct, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288622