98 • Yrsa Sigurđardóttir
zit. Při pohledu na to, jak dívku každá další rána víc a víc skličuje, Heidrún zakročila. „Výborně, děti. Určitě už musíte mít hlad. Co kdybychom si dali něco k snědku?“ Do oběda stále zbývalo deset minut, ale chvilku jim zabere, než jí pomohou prostřít stůl a usadí se. Až budou hotovi, snad nepotrvá dlouho, než přivezou jídlo. Heidrún se zvedla a sehnula se k mladšímu bratrovi, který stále svíral v ruce barbínku a teď s ní začal tlouct ji. Musela mu rozpáčit prsty jeden po druhém, aby mu ji dokázala vzít. Panenka spadla na podlahu a on se rozplakal, ale když ho Heidrún zvedla a odnesla do kuchyně, uklidnil se. Než ho připnula do vysoké židličky u jídelního stolu, na Barbie si ani nevzpomněl. Dívka a starší bratr za ní šli do kuchyně, ale Siggi se ani nehnul a Heidrún si jeho chování vyložila jako další známku toho, že pochází z prostředí, kde to funguje. Považoval za samozřejmé, že dostane najíst, když má hlad, a raději pokračoval ve hře, když měl najednou všechny hračky pro sebe. Zato ostatní děti měly strach, že se na ně zapomene, a držely se jí jako klíšťata. „Co je k obědu?“ Dívka zírala na prázdný kuchyňský stůl a zklamání v její tváři prozradilo, že moc nedoufá, že vůbec něco dostane. Byla chuděrka tak hubená, že by to jistě nebylo poprvé, kdy by se musela obejít bez jídla. Heidrún musela zabrat gumu u tepláků, které jí půjčila. „Rýžový puding.“ Dívku to potěšilo, ale po tváři jí zase přelétly chmury, když se zeptala, jestli na něm bude skořicový cukr. Když Heidrún řekla, že ano, jako by jí z ramen spadlo závaží. Dokonce si začala pobrukovat, zatímco brala
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288548