v obýváku na gauč a s přepínačem v ruce procházel nepřeberné množství televizních kanálů, které nabízel satelitní přijímač. To nebylo jako dřív, kdy jsme chytali jen dva české programy, na kterých stály za to pouze fotbalové přenosy, které navíc s oblibou ukončili ještě před závěrečný hvizdem, protože se protáhly a další pořady musely začít na čas. Teď se na mne valilo plno informací ze všech možných oborů. Příroda, historie, cestování, hudba, technické vynálezy a samozřejmě plno sportu. Stačilo jen koukat, nevadilo, že jsem cizím jazykům nerozuměl. Celý svět se přede mnou otevřel. Už neplatilo, že čumět na televizi je ztráta času, stala se zdrojem fantastických informací, o kterých jsem neměl vůbec páru. Maruš to trochu štvalo, přiznávám. Nacházela mě ležet u televize pokaždé, když se vrátila z práce domů. Zvláště, když jsem sledoval pořad na německé televizi, nebo v angličtině, španělštině, arabštině či v kdovíjaké řeči, to v ní začínalo vřít. „Tatínek je inteligent, podívej, on všemu rozumí,“ říkala Aničce. To mě vždycky otrávilo, a tak jsem bednu vypnul a rozhodl se řešit to jinak. Zajdu do obecní knihovny v Záhoří a vypůjčím si všechny knížky o hvězdách, co tam najdu. „Buď ráda, že nechodím do hospody a neopíjím se,“ řekl jsem Maruš, která přece jenom knížky přijala smířlivěji než zírání na televizi, které jsme nerozuměli povětšinou ani slovo. Knihovna v Záhoří mě sice překvapila vůbec svojí existencí, ale současně se hned ukázala jako naprosto nedostatečná. Snad byla dobrá pro malé děti díky pohádkovým knížkám, mayovkám a verneovkám, byť silně poškozeným, a pro postarší dámy nepřebernou zásobou milostných 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288400
románů v paperbackovém tisku, doplněných samozřejmě až po revoluci. Musel jsem vyrazit do Poříčí. Půjdu na to systematicky, řekl jsem si, začnu astronomií, která mě vždycky zajímala, a pak budu přidávat další obory. Musím dohnat to ohromné vědomostní manko. Po prostudování knih z Poříčí jsem se cítil už natolik znalý, že jsem se rozhodl teoretické studium ukončit a koupit si hvězdářský dalekohled Bresser 60/800 mm a přejít k praktickému výcviku. Měl jsem upřímnou radost, že se i Maruš zpočátku zalíbilo vylézat na střechu. Náš dům sice nestál na vrcholku žádného kopce, nýbrž jen na příkré stráni, ale na střeše jsme byli dostatečně vysoko. Pokaždé jsme ohromeně užasli nad tím velkolepým dílem, které jak čarovný kouzelnický plášť obalovalo zeměkouli. A to jsme ještě ani nestačili pořádně upravit stativ. Představovalo to pro ni nádhernou romantiku, my sami dva na prázdné vyasfaltované střeše a kolem hluboké nekonečno poseté zářícími hvězdami, nad námi Vega, Labuť poletující si jen tak Mléčnou dráhou a na západním obzoru ohromný a jasný Arcturus, pastýř medvědů. A ticho, neuvěřitelné ticho, až jsme se báli promluvit. Něco takového jsem zažil jen kdysi dávno u babičky v Černé Kamenici, rozpomněl jsem se. Romantika sebrala i mě. Seběhl jsem dolů pro deku, protože alespoň základní pohodlí musí být, našel místo mimo vodorovné vedení bleskosvodů, s minimem vybouleného asfaltu a ptačího trusu a milovali jsme se tam nabiti zářením ze všech kvasarů a vybuchlých supernov a každý náš vzdech se rozléhal po celém kraji a my se v tu chvíli stali jedinými živými bytostmi na planetě a pány tvorstva. Pouze kosmonauti z vesmírné stanice Mir na nás shora koukali, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288400
protože jsem si nestačil vypnout čelovku na hlavě, a tak se bezpochyby domnívali, že na ně mávám. Bylo to krásné léto a noci bývaly často jasné. S příchodem podzimní oblohy romantika vyprchala. „Nebuď vzteklý,“ řekla mi podrážděně, když jsem pořád ne a ne zaměřit galaxii M31, abych ji Maruš ukázal dřív, než do nás vrazí. „Měl bych si koupit lepší stativ,“ procedil jsem naštvaně. „Tak nebuď vzteklý, takhle to nenaladíš.“ Nenaladíš! Takový výraz, už jen takové slovo mě vytočilo. Copak ladím rádio? To může vyslovit jen naprostý zabedněnec. „Nejsem vzteklý,“ řekl jsem vztekle. „Ta Země se prostě moc rychle otáčí!“ Tahle věta zase naštvala ji, sebrala se a odešla. Od té doby jsem už lezl na střechu sám. „Zbytečně bych tě tam rozčilovala,“ říkala, čímž mě pokaždé opět rozčílila. Jak to ty ženské dělají, že dokážou člověka tak vytočit! Jenže za pár dní mi oznámila: „Nedostala jsem menstruaci.“ Odložil jsem připravený okulár na stůl a zpozorněl jsem. „Jak je to dlouho?“ „Týden, skoro už deset dní po termínu.“ „Maruško, myslíš jako že…“ Zlehka jsem ji objal v obavách, abych jí snad přílišným stiskem neublížil, a políbil ji. „Že by přece jenom? Konečně?“ Byl jsem najednou celý rozněžnělý a naměkko. V tom okamžiku bych pro ni udělal cokoli.
100 Ukázka elektronické knihy