Kapitola devatenáct
ZELIE Nevím, jestli jsem někdy plakala tak moc jako teď v náruči Mamy Agby. Skrz brnění je cítit vůně čerstvě vyprané látky a s ní přijdou vzpomínky na domov. Její objetí přináší ilorinské vlny narážející na pobřeží, ostré třesknutí dvou dubových holí. Znova vzlyknu a přitisknu se k ní ještě pevněji. Mám strach, že když ji pustím, sen skončí. „Pèlé,“ zašeptá mi Mama Agba do kudrn a opře si bradu o mou hlavu. Pohladí mě po zádech a zasměje se. „Neboj, dítě, jsem tady.“ Kývnu, ale sevřu ji ještě pevněji. Jako vlna mě zalije týž pocit, jako když jsem objímala v alâfii ducha své matky. Mama mi proklouzla mezi prsty skoro vzápětí potom, co jsem ji dostala zpátky. Ztratit takhle ještě někoho, to už bych nepřežila. „Ty máš vlasy!“ zasměju se v slzách a dotknu se drobných bílých kudrn, které jí teď trčí z hlavy. „Malá bojovnice přivedla magii zpátky.“ Usměje se. „Už jsem se nechtěla schovávat.“ Prohlížím si bradavičku na její bradě, nové skvrny a vrásky na temně hnědé kůži. Kulhá teď výrazněji, než si pamatuju, ale je skutečná. Opravdu je tady. „Tak pojď.“ Mama Agba mě políbí na čelo, pak se narovná a obejme Amari a Tzaina. Otřu si zbytek slz a rozhlédnu se po jejích 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288345