Dějiny psychologie (Ukázka, strana 99)

představitelé Weber a Fechner působili stejně jako Wundt na univerzitě v Lipsku. Psychofyzika usilovala o exaktní zkoumání vzájemných vztahů mezi fyzickým a psychickým světem. Předmětem jejího studia byly především senzorické procesy, jejichž zkoumání vedlo k objevu absolutních a rozdílových smyslových prahů.

5.5.1 Ernst Heinrich Weber (1795–1878) Weber se narodil v německém Wittenbergu jako syn profesora teologie. Studoval medicínu na univerzitě v Lipsku, kde v roce 1815 získal doktorát a kde od roku 1818 až do svého odchodu do důchodu v roce 1871 vyučoval anatomii a fyziologii (Schultz, Schultz, 2011).

V první polovině 19. století se většina věhlasných fyziologů zabývala zrakem a sluchem, přičemž o ostatních smyslových orgánech se vědělo jen málo. Weber tuto mezeru částečně zaplnil tím, že začal soustavně zkoumat hmat. Výsledky své práce uveřejnil v roce 1834 v díle De pulsu, resorptione, auditu et tactu.

Weberovi se podařilo zmapovat rozdílnou citlivost kůže v různých částech těla. Postupoval přitom tak, že se dotýkal otupenými hroty kružítka dvou bodů na těle a zjišťoval minimální vzdálenost, která je potřebná k rozpoznání dvou podnětů. Provedl celkem 70 000 takových měření (Hoskovec, 1992).

V další sérii svých pokusů Weber žádal zkoumané osoby, aby nejprve podržely jedno malé závaží (standardní podnět) a srovnávaly jeho váhu s nepatrně odlišným závažím. Na základě mnoha měření stanovil nejmenší rozdíl mezi standardním a srovnávaným podnětem, který byly zkoumané osoby schopny postřehnout, takzvaný nejmenší rozlišitelný rozdíl. Weber zjistil, že se rozdílový práh mění v závislosti na velikosti standardního podnětu. U lehkých závaží se lidem dařilo zaregistrovat i velmi malé rozdíly v jejich váze.

U těžších závaží byl nejmenší postřehnutelný rozdíl mnohem větší. Weber pokračoval v podobných experimentech i u dalších senzorických systémů. Opět se ukázalo, že velikost rozdílového prahu závisí na intenzitě standardního podnětu. Například čím větší byla výchozí intenzita světla, tím větší musel být její přírůstek, aby lidé dokázali oba světelné podněty rozlišit. Vztah mezi růstem standardního podnětu a zvětšováním rozdílového prahu, který je celkem stabilní, Weber vyjádřil následujícím vzorcem: k

dI I

——— 98 —————————————————

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288311

5.5.2 Gustav Theodor Fechner (1801–1887) Fechner vystudoval lékařství na univerzitě v Lipsku. Jeho učitelem fyziologie byl Ernst Weber. Fechner se však medicíně nikdy nevěnoval a od roku 1824 vyučoval na mateřské univerzitě fyziku, hojně překládal, zabýval se výzkumem elektřiny. V roce 1833 se Fechner oženil a o rok později se stal v Lipsku řádným profesorem fyziky. Koncem třicátých let se začal zajímat o senzorické procesy, zejména o následné paobrazy. V roce 1839 zkoumal jejich vznik s pomocí přímého pohledu do slunce. To pravděpodobně poškodilo jeho zrak a Fechner přechodně oslepl, trpěl poruchami zažívání, úzkostmi, depresemi a děsivými sny. Po třech letech strávených v téměř úplné izolaci v zatemněné místnosti se Fechner dvakrát zázračně uzdravil.

Poprvé mu pomohlo kořeněné jídlo, podruhé se mu zrak zlepšil po ranním probuzení.

V roce 1848 se vrátil na univerzitu v Lipsku jako vyučující filozofie (Goodwin, 1999; Hillman, 1999).

Fechnerova osobnost byla poněkud podivínská a rozporná. Na jedné straně byl precizním badatelem využívajícím kvantitativní výzkumné metody, na druhé straně psal pod jménem dr. Mises vážné i satirické práce zabývající se tématy jako anatomie andělů či duševní život rostlin. Sepsal také řadu posměšných pamfletů proti medicíně (Hillman, 1999).

Předpoklady vzniku psychologie jako samostatné vědy

kde I je standardní podnět, dI je přírůstek jeho intenzity odpovídající nejmenšímu rozlišitelnému rozdílu a k je Weberova konstanta. Při vyšších intenzitách podnětů se tedy rozlišovací schopnost lidských smyslových orgánů snižuje. Tento takzvaný Weberův zákon sice neplatí úplně přesně, ale je užitečnou aproximací ke skutečným poměrům (Hunt, 2000).

Nejvýznamnějším Fechnerovým dílem jsou Elementy psychofyziky (Elemente der Psychophysik, vyšly roku 1860), v němž autor shrnul výsledky svých dlouholetých výzkumů.

Fechner zjistil, že vztahy mezi vnějšími fyzikálními podněty a smyslovými počitky jsou poměrně stálé a lze je vyjádřit matematickou rovnicí. Takzvaný Weberův-Fechnerův zákon stanoví, že intenzita počitku je přímo úměrná logaritmu intenzity podnětu. Jinak řečeno, vzrůstá-li intenzita podnětu řadou geometrickou, roste intenzita počitků řadou aritmetickou.

————————————————— 99 ———

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288311

Platí tedy:

P = k × log I

kde P je intenzita počitku a I je intenzita podnětu. Tato rovnice v podstatě říká, že se přírůstek intenzity podnětu subjektivně zdá být o něco nižší, než odpovídá jeho přírůstku vyjádřenému ve fyzikálních či chemických jednotkách (Leahey, 2000).

Fechner dále zavedl pojmy absolutní a rozdílový práh senzitivity smyslových orgánů a zdokonalil tři psychofyzické metody k jejich stanovení. Brzy totiž zjistil, že mentální odezva na vnější podněty není jednoznačná, ale kolísá kolem určitých hodnot. Fechnerovy metody lze použít při stanovení absolutních i rozdílových prahů.

■■ Metoda přizpůsobení – ve Fechnerově terminologii metoda středního omylu – spočívá v tom, že jedinec sám zvyšuje a snižuje intenzitu působícího podnětu, dokud nedospěje k závěru, že jde o nejslabší vnímatelný podnět. Při stanovení rozdílového prahu osoba sama mění intenzitu přírůstkového podnětu.

■■ Metoda konstantního podnětu – Fechnerem označovaná jako metoda správných a nesprávných případů – spočívá v tom, že jsou subjektu v náhodném pořadí prezentovány podněty, které kolísají kolem prahové hodnoty. Zkoumaná osoba sděluje, zda podnět zaznamenala, či nikoliv. Prahový podnět je stanoven na základě průměru jejích odpovědí. V případě zjištování rozdílového prahu je člověku prezentována dvojice podnětů, z nichž jeden je stálý. Jeho úkolem je sdělit, zda byl druhý podnět větší, menší nebo stejný.

■■ Metoda limitu – při níž je subjektu nejprve prezentován zřetelně nadprahový podnět, jehož intenzita se postupně snižuje tak dlouho, dokud jedinec nesdělí, že už ho není schopen zaregistrovat. Při zjišťování rozdílového prahu se používá obdobná metoda nejmenších postřehnutelných rozdílů spočívající ve srovnávání počitků dvou blízkých podnětů. Rozdíl mezi nimi se pomalu zmenšuje tak dlouho, dokud zkoumaná osoba nesdělí, že je jejich intenzita stejná (Tardy, 1956; Goodwin, 1999).

Význam Fechnerova díla pro další vývoj psychologie byl posuzován velmi rozdílně.

Někteří srovnávali jeho objev zákonitých vztahů mezi podněty a počitky s objevy Galilea či Newtona. Toto ocenění se zdá být poněkud přehnané. Fechnerovy Elementy psychofyziky jsou nicméně pokládány za první významnou publikaci, která ukázala, že psychické fenomény mohou být zkoumány experimentálně a kvantitativně (Robinson, 2010).

5.5.3 Stanley Smith Stevens (1906–1973) Ve 20. století navázal na Fechnera americký psycholog a psychofyzik Stevens, který od roku 1932 působil na Harvardově univerzitě, a to nejprve jako asistent Edwina

——— 100 ————————————————— Ukázka elektronické knihy