Lisa Reganová
patrnou úlevu. To nejsou Lukeovy boty. Měl jedny oxfordky, za které zaplatil dost velkou sumu a nosil je jen na svatby a pohřby, ale ty vypadají jinak. Anya přestala prosívat půdu a zvedla přimhouřené oči k Josii. „Náčelnice,“ pozdravila. „Doktorko Feistová,“ odpověděla Josie, která zůstala stát za vyhrazeným prostorem. Gretchen Josii pozdravila kývnutím hlavy. Na chvíli přestala fotografovat a s fotoaparátem v ruce ukázala za sebe, kde končil Lukeův pozemek a začínalo lesní mlází. „Je tady svah,“ zdůraznila. „Abyste se dostala do lesa, musíte vyjít po tomhle nepříliš vysokém náspu. Celý minulý týden pršelo. Myslím si, že déšť odplavil poměrně dost půdy a bláta. Jinak bych si nikdy nevšimla špičky té boty, co mu koukala ven. Nezdá se, že byl zakopaný moc hluboko – to jen na úvod.“ Anya si zápěstím odhrnula z čela zatoulaný pramínek vlasů. „Budu potřebovat zbytek svého vybavení z dodávky. A jakmile toho chlapa vykopu, bude nutné zavolat sanitku, aby ho přepravila do márnice.“ „Zařídím, cokoli budete chtít,“ přitakala Josie. „Jak dlouho si myslíte, že tam leží?“ „To nevím. A ani to nedokážu odhadnout. Budu ho muset nejdřív dostat na stůl a pořádně se na něj podívat. Ovšem soudě podle stavu jeho oblečení tam zase tak dlouho není. Kdyby se jednalo o roky, očekávala bych, že jeho kalhoty a boty budou v trochu horším stavu.“ „Takže o jakém časovém úseku mluvíme?“ chtěla vědět Josie. „O dnech? Týdnech?“ – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288262