měla jet, si přihodila svoje evropské oblečení, rozloučili se s Najlou a Júsufem a vyrazili. Kásim vedl Bářinu velbloudici, jeho sluha měl na starosti nákladní velbloudice, které kráčely očividně znuděně v řadě jedna za druhou. „To je už skoro karavana, ne?“ pokusila se zapříst rozhovor Bára. Kásim se zasmál. Mohlo mu být kolem pětadvaceti let, jako většina místních byl snědý, tmavovlasý a tmavooký a měl zářivě bílé zuby. „Na karavanu je to ještě málo velbloudic.“ „To jsou všechno velbloudice? Proč nemáte žádného velblouda, jako samce? Unesl by víc, ne?“ „Na práci i jízdu jsou lepší velbloudice. Jsou klidnější, snáze se ovládají,“ vysvětloval Kásim. „Na celé stádo velbloudic stačí jeden dva chovní samci, víc si jich nikdo nedrží. To je stejné jako s hřebci. Ke stádu klisen také stačí jeden, dva, nanejvýš tři hřebci, a teprve když některý z nich stárne, nechá se dorůst nový hřebeček.“ „Jak – nechá se dorůst?“ „Dokud není potřeba nového plemenného hřebce, když se narodí hřebeček, zabije se,“ řekl Kásim, jako by se nechumelilo. „S velbloudy je to zrovna tak. Zato velbloudičky a klisničky se chovají jako oko v hlavě, to jsou klenoty, to je bohatství.“ No to je teda, škaredila se v duchu Bára. Zabíjet mláďátka jen proto, že to jsou samečci! Pak si uvědomila, že jí jednou tatínek vysvětloval, že všechna kuřata, která jedí, jsou vlastně mladí kohoutci. Slepičky se nechávají na vejce, kohoutci se sežerou. A hovězí jsou zase mladí býčci, protože krávy se nechávají na mléko. Vepřové jsou kanečci, protože sviňky se nechávají na sviňátka. Vlastně podsvinčátka. Takže – my taky zabíjíme mláďátka jen proto, že to jsou samečci. Nemáme si co vyčítat. Velbloudice příjemně houpaly a po nějaké době se dostali na Poutnickou cestu, tedy na cestu, která se jmenovala Via Traiana nova, kterou nechal před osmnácti staletími nebo kdy vybudovat císař Traianus a která svému účelu sloužila dodnes. Zamířili na jih a jednotvárná krajina líně ubíhala. Kásim si něco polohlasem prozpěvoval, občas zkontroloval, jestli se Bára ze sedla neskutálela dolů, a když se jejich pohledy setkaly, přátelsky se na ni zazubil. Kdo ví, kde k němu hraběnka přišla, dumala Bára. V Mádabě se tvářil jako sluha, který jí nosí košík se sváčou a otvírá dveře, ale na tom velbloudovi – pardon, velbloudici – sedí tak uvolněně a jistě, jako by se na jejím hřbetě narodil… s tou puškou přes kolena… sice převlečený za obchodníka, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288168
v bohatším oděvu, než nosí beduíni… ale vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby se ukázalo, že je to vlastně beduín. Představa, že je Kásim beduín, ji kupodivu uklidňovala. Protože beduín se na rozdíl od obyčejného mádabského sluhy vyzná v poušti, a ta se po jejich levici táhla až k obzoru a ještě dál a nikde nebylo řečeno, že je tam třeba nezaženou četníci. I když četníky nikde neviděli. Jednou potkali v protisměru chlapíka se třemi nákladními velbloudy, a to bylo asi tak všechno. „První milník,“ upozornil Kásim Báru na omšelý pokácený sloup, který částečně ležel přes cestu. „Proč ho nikdo nepostaví?“ Kásim pokrčil rameny. „Zase by spadl.“ K šestému milníku dorazili někdy, jak Bára odhadovala, v polovině odpoledne. Zřejmě tu bylo něco jako dálniční odpočívadlo – do kamenného žlabu sem byla odkudsi přivedena voda, takže se tu dala napojit zvířata, a rostly tu dvě palmy, v jejichž stínu si momentálně hovělo pár lidí. Velbloudice se povalovaly kolem. Kásim přiměl svou velbloudici, aby si klekla, což udělala automaticky i Bářina, a šel se pozdravit s odpočívajícími. Ostatní velbloudice také polehaly, o vodu moc zájem nejevily, nachlemtaly se dostatečně před cestou. Až se vrátím, musím zjistit, jak dlouho vydrží velbloud bez vody, umiňovala si Bára. „Jsou to obchodníci na cestě z Ma’anu do Damašku,“ hlásil Kásim, když se vrátil. „Přenocovali tu a za chvíli vyrážejí dál. Nikdo krom nich tu od včerejšího večera nebyl.“ Což znamenalo, že se Músa neobjevil. Říkal za dva dny. Ale co to přesně znamená? Jako že uplynou dva dny a platí ten další, tedy vlastně třetí? Nebo uplyne jeden den a platí ten druhý? lámala si hlavu Bára. Jsme tu akorát včas, nebo moc brzo, nebo pozdě? Kásim byl očividně v klidu, a tak si Bára našla trochu stínu za nádržkou, kam by se před čím dál tím palčivějším sluncem mohla trochu schovat. Obchodníci z Ma’anu se naštěstí opravdu brzy sebrali a odjeli, takže se mohla přestěhovat na jejich místo do stínu palmy. Jak slunce putovalo po obloze, posouval se i stín po písku, takže si musela každou chvíli přesednout, ale pořád to bylo lepší než péct se na písku jako řízek na pánvičce. Odpoledne se tu zastavila – no, Bára by tomu už řekla karavana, ale Kásim by se asi zase smál. Prostě skupina asi deseti lidí se šesti koňmi a zhruba patnácti velbloudy, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288168
některými naloženými, některými jízdními. Kásim se s nimi dal do srdečného rozhovoru, tady to asi bylo běžné, aby se pocestní vyptávali jeden druhého, proč a kam a odkud jede a co veze a pomalu i co měl k snídani. Báře v palmovém stínu ponechávali jako jediné ženě soukromí, což v praxi vypadalo tak, že dělali, jako by neexistovala. Báře to ani trochu nevadilo. Po nějaké době něco upoutalo její pozornost. Zbystřila a snažila se přijít na to, co to bylo. Uvědomila si, že je to držení těla a sice poněkud unavené, ale přesto pružné pohyby jednoho z mužů. Byly jí velmi povědomé. Músa, došlo jí. Užuž se zvedala, aby se k němu rozběhla, když si všimla, že k ní kráčí Kásim. Nesl jí něco k jídlu a vodu. „Nesmíš dát najevo překvapení, že se tu Músa objevil,“ řekl jí tiše. „Záměrně se sem vmísil tak nenápadně, aby ti muži měli dojem, že přijel společně s námi.“ „Je v pořádku?“ strachovala se Bára. „Žíznivý a hladový, což se dalo snadno napravit,“ usmál se Kásim. „Až se jeho klisna napojí, vyrazíme.“ Bára byla jako na trní, nejraději by se k Músovi hned rozběhla, aby se s ním přivítala, ale Kásimovy argumenty chápala. Teprve když byli bezpečně z doslechu, vytáhl Kásim z rukávu – protože ty široké rukávy mohly sloužit i jako kapsy – dopis a podal ho Músovi. „Moje paní ti, Múso bin Číkí, vzkazuje, že svá zavazadla najdeš bezpečně uložená v jejím domě v Damašku. Toto je list pro Džabera, který ten dům střeží v době její nepřítomnosti. Prokážeš se jím a on o tebe bude pečovat jako o jejího vzácného hosta.“ „Vyřiď své paní, že syn mého otce nikdy nezapomene na její velkorysost a velkomyslnost, a dopřeje-li mu Alláh ve své neskonalé dobrotivosti příležitost oplatit jí někdy, co pro něj udělala, bude se pokládat za nejšťastnějšího člověka na světě,“ přijal s díky Músa dopis od hraběnky Feketeszörme-Fehérmancz. Nejel na četnické klisně, ale na své velbloudici. Kásim mu pak převyprávěl vše, co se v Mádabě odehrálo od jeho útěku, i o plánech, jak setřást četníky z jeho stopy. 100 Ukázka elektronické knihy