Vladimír / 28. srpen 1949
zasranej. To ti garantuju!“ Pomalu zvedl ruku nad hlavu, aby situaci ještě více zdramatizoval. Miloval ty momenty, kdy se v očích vyslýchaných zhmotňuje čistokrevný strach. Obušek znovu protnul vydýchaný a Vladimírovým potem prosycený vzduch místnosti. Kovové kuličky zařinčely, když dopadly na jeho holá hlezna. Řval jako zvíře. Celé tělo se znovu vzepnulo. Když křeč povolila a konečně se několikrát přerývaně nadechl, plival krev. Měl bolestí prokousnutý jazyk. „Tak už sis vzpomněl, nebo chceš další?! Budu počítat do tří!“ „Já nic nevím, musíte mi to věřit!“ zoufale zařval Vladimír a snažil se přitáhnout chodidla k hýždím, aby je alespoň částečně uchránil před další ránou. „Kdepák, chlapečku, na tohle ti neskočím. My dva jsme spolu ještě neskončili. Jen mi ty hnáty hezky ukaž!“ řekl Rudolf a přišlápl mu obě nohy k zemi. „Raz… dva…“ Než napočítal do tří, zmasíroval chodidla své oběti další ranou. Vladimír ztratil vědomí. „Vodu!“ zavelel Rudolf k bachařům, kteří už dál nedokázali sledovat průběh výslechu a odvraceli hlavy stranou. „Tak co je, kurva, s tou vodou?!“ zopakoval Rudolf svůj příkaz. Jeden z nich poslušně odběhl a přinesl kýbl s vodou. Polili ho, aby přišel zpátky k vědomí. Muž s obuškem ho nohou překulil na záda. Vladimír otevřel oči a začal řvát bolestí, až se zalykal. „Tak budeš už konečně mluvit?!“ „Nic nevím! Prosím, nechte mě už být!“ Rudolf pokynul na své pochopy poslušně stojící u dveří. Ti zvedli Vladimíra do vzduchu, dotáhli ho k židli a zvedli
[ 97 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288050
MUKL
za paže tak vysoko, že se jeho kolena ocitla nad úrovní sedací plochy židle. „Kleknout!“ ozvalo se nad ním. Klekl si na židli čelem k opěradlu a jeho pohled směřoval ke dveřím. Nejprve mu k židli přivázali nohy. Ruce spoutané za zády mu na krátko uvolnili, aby je mohli znovu přivázat k jejímu opěradlu. Bosá chodidla měla být takto připravena na pokračování ve výslechu. V pravidelném rytmu se střídaly rány přes chodidla s ranami přes kotníky. V momentě, kdy hlezna a chodidla otupěla natolik, že je Vladimír přestal cítit, přišla na řadu zápěstí. Bolestivé údery proložené pauzami, ve kterých zněla dokola stále ta samá otázka, dopadaly na jeho spoutané ruce a působily stejnou bolest jako předtím na kotníkách. Po několika hodinách byl mučením zdecimovaný Vladimír naprosto odevzdaný. Rány už jen přijímal, než se zhroutil úplně. Zvrácením těla do strany se převrhnul i s židlí a zůstal nehnutě ležet. Další bití se zdálo naprosto zbytečné. Bylo jasné, že se vyšetřovatelé odpovědí dnes nedočkají. Messner se podíval na hodinky. Odečetl čas a zjistil, že výslech trval bezmála čtrnáct hodin. „Se nám to dneska trochu protáhlo, co?“ poznamenal k němu Rudolf, když viděl, že jeho spolupracovník kontroluje čas. „Odtáhněte ho na celu!“ zavelel bachařům. Ti rozvázali provazy, kterými byl Hanuš připoután k židli. Uvolnili mu ruce a vzali bezvládné tělo za nohy. Po zemi ho odtáhli zpátky k tmavému autu a poté do cely, kde ho jako prašivého psa pohodili na zem.
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288050
Vladimír / 28. srpen 1949
Sotva estébáčtí přisluhovači opustili místnost, Messner promluvil k Rudolfovi. „Vážně si myslíš, že něco ví? Nějak se mi to nezdá. To mi neříkej, že by tohle vydržel, kdyby něco věděl. Po tomhle se tady posrali daleko větší frajeři. Vždyť je to ještě kluk.“ Rudolf nad věcmi příliš nepřemýšlel. Bral svou práci tak, že je třeba z vyšetřovaného dostat přiznání. A jestli se zakládá na pravdě, či nikoliv, bylo naprosto podružné. Takové hodnocení mu nepříslušelo, proto tam nebyl. Jediným přijatelným výsledkem, se kterým se spokojil, byly podepsané papíry. „Zkusíme to ještě jinak,“ nehodlal se Rudolf vzdát vidiny úspěšně provedeného výslechu. „Je potřeba ho pořádně zlomit, pak nám podepíše úplně všechno. Uvidíš. Jen to nech na mně, já už si s ním poradím. Viděls, že dnes už nevydržel tolik co včera! Dej mi den a mám ho. Něco mě napadlo. Vezmeme ho na botičky. Ty mu už jazyk rozvážou.“ „No dobrá,“ přikývl neochotně Messner. „Ale rovnou ti říkám, že tady nechci vidět žádnou další mrtvolu. U toho minulýho jsi to vážně posral.“ „Přiveďte dalšího!“ zavolal pak Messner směrem ke dveřím. Ty se zanedlouho otevřely a do místnosti přivedli bachaři novou oběť. Zatím byla schopna přijít po svých. Muže posadili na židli a vyšetřovatelé pokračovali ve své práci do ranních hodin. Byli zvyklí, že výslechy obvykle probíhaly bez ohledu na denní či noční dobu, proto se střídali, aby byli schopni, bylo‑li třeba, zvládnout i několikadenní výslechové
[ 99 ]
Ukázka elektronické knihy