Vladimír / 28. srpen 1949
zasranej. To ti garantuju!“ Pomalu zvedl ruku nad hlavu, aby situaci ještě více zdramatizoval. Miloval ty momenty, kdy se v očích vyslýchaných zhmotňuje čistokrevný strach. Obušek znovu protnul vydýchaný a Vladimírovým potem prosycený vzduch místnosti. Kovové kuličky zařinčely, když dopadly na jeho holá hlezna. Řval jako zvíře. Celé tělo se znovu vzepnulo. Když křeč povolila a konečně se několikrát přerývaně nadechl, plival krev. Měl bolestí prokousnutý jazyk. „Tak už sis vzpomněl, nebo chceš další?! Budu počítat do tří!“ „Já nic nevím, musíte mi to věřit!“ zoufale zařval Vladimír a snažil se přitáhnout chodidla k hýždím, aby je alespoň částečně uchránil před další ránou. „Kdepák, chlapečku, na tohle ti neskočím. My dva jsme spolu ještě neskončili. Jen mi ty hnáty hezky ukaž!“ řekl Rudolf a přišlápl mu obě nohy k zemi. „Raz… dva…“ Než napočítal do tří, zmasíroval chodidla své oběti další ranou. Vladimír ztratil vědomí. „Vodu!“ zavelel Rudolf k bachařům, kteří už dál nedokázali sledovat průběh výslechu a odvraceli hlavy stranou. „Tak co je, kurva, s tou vodou?!“ zopakoval Rudolf svůj příkaz. Jeden z nich poslušně odběhl a přinesl kýbl s vodou. Polili ho, aby přišel zpátky k vědomí. Muž s obuškem ho nohou překulil na záda. Vladimír otevřel oči a začal řvát bolestí, až se zalykal. „Tak budeš už konečně mluvit?!“ „Nic nevím! Prosím, nechte mě už být!“ Rudolf pokynul na své pochopy poslušně stojící u dveří. Ti zvedli Vladimíra do vzduchu, dotáhli ho k židli a zvedli
[ 97 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS288050